LEGENDA O DALIBOROVÝCH HOUSLÍCH.

Antonín Klášterský

LEGENDA O DALIBOROVÝCH HOUSLÍCH.
Kam, kam se poděly ty housle tajemné, jichž v nocech hlubokých se s věže třásl hlas? Přes mříže žaláře jich vzdechy dojemné se chvěly daleko co noc, než měsíc zhas’. Jich zvukem probudil se ze sna mnohý spáč a dlouho naslouchal pak dojat zvukům těm, jak zněl v nich tichý stesk a spjaté duše pláč a touha svobody v nich tála sladkým snem. A náhle divoce to zaskřípalo v nich, a bouřným akkordem se vlnil vzdor a hněv, jak poutem lomcoval by vězeň, ve dne tich, jak chtěl by dáti vše volnosti za úsměv. 56 Kam, kam se poděly ty housle s písněmi? Kdes praskly, shnily pak – je dávný tomu čas. Však o té pohádce jak myslím, zdá se mi, že housle čarovné ty slyším zníti zas. Že spjati doposud, je tisknem’ k sobě blíž, a co v nich znělo dřív, že zní v nich ještě dnes ten veliký náš stesk, ta velká naše tíž, ta touha volně žít, která je duší ples. Zni, písni naše, zni! Však přijde jednou světsvět, a čarem tvojím spit, se dotkne prstem úst, ty svatá útěcho těch našich teskných let, on těžko pochopí, jak mohla’s tady vzrůst. Pak světem rozletí se, světem dalekým tvá nota vítězná a naše radost v ní – však dnes buď ještě dost, když vroucím hlasem tvým se aspoň někdo z nás tu ze sna probudí! 57