LEGENDA O HUSITSKÝCH VOZECH.

Antonín Klášterský

LEGENDA O HUSITSKÝCH VOZECH.
Jako hromu burácení přes mračlivá nebesa, přes brázdy a přes kamení hřměla jejich kolesa, hrozivá a obrovitá, tu se rez, tam krev se chytá, a zas v slunci blesk se mih’ na jich osách mohutných. Hned tu stojí jako skála, rudý kalich nad ní vál, žhavá záře za ní vzplála, a již zas se řítí dál 72 strašlivých těch vozů řada, na balvan tak balvan padá, valí se vstříc záři, tmám těžce jako osud sám... Znikla vozů jízda hrozná v minulosti jako v snách, nových věků syn ji pozná jenom v starých kronikách; i ta píseň velká, smělá, která v koles rachot zněla jako samé bouře dech, nechví se již na retech. Ale básník nové doby, zapadaje do snění, otevírá staré hroby, vidí v jasném vidění vozů těch let velkolepý, na jednom z nich vůdce slepý jako titán výš se zved’, knihu v ruce, kyne v před. I ten přízrak zmizí v mále, ret však v bázni oněmí, je mi, jak bych slyšel stále dálný rachot pod zemí. 73 Nechť ty vozy se svou tíží vzdalují se nebo blíží, cítím, že to dosud zem duní jejich ohlasem. 74