HRADČANY V MLZE.

Antonín Klášterský

HRADČANY V MLZE.
Jak gigantický matný stín se šeří, co nad městem jde večer, na západu jak v pohádce, jíž sladko se tak věří, věž dómu, vížky, známý obrys hradu. A přes Letenskou stráň, kde žloutnou stromy a zrudlé keře nezachví se zpěvem, a přes řeku, v níž slunce svit se lomí, sám hledím zase, starým dojat zjevem. Tak, Hradčany, vás vidět je mně milo, když hudba listí provází mě říjnem, neb co jste víc i s tím, co ve vás zbylo, než velkým, dálným, pohádkovým stínem? 68 Však dnes i v městě slunce ještě leží, a vy při každém mizíte mi kroku – já nevím, zdali nezřím vašich věží pro bílou mlhu či pro vlhko v oku. 69