LEGENDA O ROLANDOVĚ ROHU.

Antonín Klášterský

LEGENDA O ROLANDOVĚ ROHU.
U svatého Víta kdes mnohý věk a mnohý máme v chrámě ukryty Rolandovy rohy; a ty rohy tiše spí, kolem věčný boj náš hřmí, kouří do oblohy. Věk náš dávno zapomněl, jak ty rohy hrály; hlas jich slyšet tisíc mil široširou dáli, jak kdo na ně zatroubí, zní to lesů do hloubi, přes hory a skály. Zrazen, sevřen, opuštěn v divé bitvy palu, Roland velký v tísni své, v nesmírném svém žalu přitiskl k nim chvějný ret, zatroubil v ně naposled tam u Roncevalu... 26 Staré rohy! Jak jsem dnes vzpomněl jich tak maně! Snad už byl by právě čas vzít je v obě dlaně, zatroubiti ze všech sil, do široka na sta mil zatroubiti na ně! Tuhá seč a tuhý boj – jak jej, Bože, zmoci? Snad by rohu táhlý hlas letěl dnem i nocí a v něm výkřik, prosba, žal, až by někdo přichvátal přece ku pomoci. Pohádko má stará, dík za útěchu tobě! Nemáme však víry víc k nikomu než k sobě. Kolem hory – Ronceval! Spěte, staré rohy, dál ve chrámové kobě! Marně zněl by ten váš hlas v dálku nad horami, krásné sny by změnily na trpké se klamy. Buďto vyrvem’ svoji zem, neb tu padnem’ s Rolandem, ale vždy jen – sami! 27