Z ULICE.

Z ULICE.
Rád ulicemi chodím v snění. Toť moře, jež se stále mění, vždy jeden vír a jeden ryk a klidné sotva okamžik. Slyš, za zvukem jak zvuk se honí, šust vleček, rachot kol, klus koní a dopad kroků nesčetných a šepot, křik a pláč a smích. V to klavír padá od balkonu a s kolovrátkem hlahol zvonů, ó, nemusí mi líto být, že neslyšel jsem moře hřmít! 52 Hle, svatba jede – vozů řada – přes líce jedno závoj padá, pak mihlo se kol zraků mých pár tváří, květy, šatů sníh. Však svatba musí stanout chvíli, nechť mrzut se kdo z vozu chýlí, jde průvod jiný zvolna vstříc, zříš dlouhou rakev, plápol svic. Pár nevyspalých žlutých tváří, snad matka – žena – v černém šláři, pod stínem jeho stopa běd, a zase stuhy, zase květ. Tam sladké a tu věčné snění, tam láska a tu rozloučení! A jak vůz kolem s rakví jel, zjev bílý se tak pozachvěl... 53