Ó, VENKOVANÉ!

Antonín Klášterský

Ó, VENKOVANÉ!
Ó, venkované, chci vám stisknout ruku! Rád vídám vás, když v město zabloudíte, když v bledých lící směsi, vřavě, hluku se vaše tváře mihnou rázovité. Jak těšíte se, dětskou touhu v zraku, zas na to vše, co viděli jste v mládí, a rychleji než hřmící kola vlaku jak vaše touha k staré Praze pádí! Však podkůvkami dlažbu tepajíce, vy jdete davem jako vytržení, cos jako stesk vám lehá v smědé líce, a čtu vám v očích: Ne, to Praha není! 85 Pak na chvíli vás orloj starý baví, a přes most jdete – obraz Hradčan vzadu – a krok váš volný, těžký, kolébavý se šine vzhůru ke starému hradu. Tu opřete se o zeď, hrad jež vroubí, nechť slunce pálí v široké vám plece, a na město se dívajíce v hloubi, se usmíváte: Je to ona přece! 86