MOTÝL.

Antonín Klášterský

MOTÝL.
Zavedla jej vzdušná cesta s lučin, po nichž stýská se mi, a teď bloudí spletí města, náměstími, ulicemi. Letí, letí, neví kudy, pod ním hučí vírem davy – venku země plane všudy, jedna zář a květ je smavý. Letí, letí, nikde květu, ani větve nikde není, kde by ustál ve svém letu, složil křídla v unavení. 61 Umdlévá již jeho veslo v nehybném a těžkém vzduchu, jakoby sem nezaneslo jaro ani tichou tuchu. Letí, letí... Z bílé školy školáci se hrnou s křikem, už jej shlídli, ve svévoli čapky za ním letí mžikem. Děti! Touha vyšší svede, motýl jste, jenž městem letí, jak jste smutné, jak jste bledé, jak jste chudé, drahé děti! 62