HNANCI.

Antonín Klášterský

HNANCI.
Vůz mlékařčin, jenž dvěma psy je vlečen, jen zahrčel, znik’ v síti ulic kdesi, ó, toho ruchu, jenž tu přes den běsí! Teď jdeš tu sám, tak tichu tomu vděčen. Slyš, kroky houfu. Stráž to vede hnance, řad svázán jde a řad jich volně kráčí, ti s drzým smíchem a ti táhnou v pláči a s trochou studu chudé vlekou rance. A město spí, jak hlava když je spitá, po práci, víru město tiše leží, nedávno zvony zahučely s věží, a na střechy se slunce pablesk chytá. 54 A spuštěny jsou dolů clony bílé, a uzavřené domy jsou tak němy, jen kroky hnanců dutě ulicemi se rozléhají za té jitra chvíle. Ó, společnosti, město, spi jen! Ranní tvé sny jen z růží vonných buďtež stkány, ty nesmíš zříti na svém těle rány, ni cítit, jak tě – amputují v spaní! 55