HNANCI.
Vůz mlékařčin, jenž dvěma psy je vlečen,
jen zahrčel, znik’ v síti ulic kdesi,
ó, toho ruchu, jenž tu přes den běsí!
Teď jdeš tu sám, tak tichu tomu vděčen.
Slyš, kroky houfu. Stráž to vede hnance,
řad svázán jde a řad jich volně kráčí,
ti s drzým smíchem a ti táhnou v pláči
a s trochou studu chudé vlekou rance.
A město spí, jak hlava když je spitá,
po práci, víru město tiše leží,
nedávno zvony zahučely s věží,
a na střechy se slunce pablesk chytá.
54
A spuštěny jsou dolů clony bílé,
a uzavřené domy jsou tak němy,
jen kroky hnanců dutě ulicemi
se rozléhají za té jitra chvíle.
Ó, společnosti, město, spi jen! Ranní
tvé sny jen z růží vonných buďtež stkány,
ty nesmíš zříti na svém těle rány,
ni cítit, jak tě – amputují v spaní!
55