MALOSTRANSKÁ HOSPŮDKA.

MALOSTRANSKÁ HOSPŮDKA.
Prastarý dům divné stavby uličky běh uzavírá, jež se kroutí, úzká, šerá – krok tvůj tichem zní a zmírá. Hvězdáři dal svému kdysi císař Rudolf dům ten darem, věky přešly – ale něco dřímá z nich v tom koutě starém. Po kamenných úzkých schodech stoupáš stále výš a výše, ze všad stáří, opuštění vlhkým stínem na tě dýše, ale náhle blýskne nebe, v zeleni se zámek bělá, na terase staneš zdiven, pod tebou je Praha celá. 63 Celá Praha: moře domů, rudých střech a šedých věží, kopulí a divných štítů, na nichž slunce záře leží, oblouk mostů, proužek řeky, modravá jež v dál se vine, tmavý Petřín, starých zahrad palácových kouty stinné. Odtud v krásu hvězd se nořil Rudolfův snad hvězdář kdysi, hospůdka teď jako hnízdo vlaštovčí tu v létě visí, z předu velký obraz Prahy, rudé hradby zámku vzadu, jehož oken dlouhé řady světélkují při západu. S terasy jdou úzké schody na vinici do hluboka, hloub a hloub jdeš, jako divem přeletěl jsi do rokoka, ve starém jsi panském sadu, kamenné kde schody dvojí se dvou stran se na terasy stále níž a níže pojí. Schody jsou již vyšlapány, rozvaleny někde leží, přes kameny tráva bují, zarůstá je, hustá, svěží, do koutů se býlí chytlo, a keř mnohý polosvadlý v žáru slunce tiskne sněti teras černé na zábradlí. 64 A jak oko přes terasy v paláců se dvory dívá, ve svět paruk, pudru, copu duše tvoje maně splývá; zdá se ti, že hedváb šatů náhle kolem tebe šumí, ale to jen šustí tráva mezi starých schodů rumy. Jakby zrak ti dívčí, modrý, věky mrtvý blýsknul, zdá se, jak se kdysi smál tu štěstím, rozkoší v své mladé kráse, ale to jen modré hrozny odevšad ti z listí kynou, opředené jak ty časy, dávno prchlé, pavučinou. A ten každý vína hrozen, lákavý a usměvavý, jako když ti v záři slunce sálající vlídně praví: Všecku radosť přešlých věků, ztraceného dávno žití sladké kouzlo, žár a rozkoš můžeš z mojí krve píti! 65