U HÁLKOVA POMNÍKU.

Antonín Klášterský

U HÁLKOVA POMNÍKU.
Zas nové jaro tu, ó, Hálku, a plné dětské svěžesti, kam napnu zrak i sluch svůj v dálku, jak plá to, svítí, šelestí a zpívá, kvete kolem tebe, a nad vším pne se modré nebe i přes domydomy, i náměstí. Již trávník svěží usmívá se a akát mladou zelení, že sotva zřít lze, v stromů kráse jak zastřeno je, vězení; i nemocnice jaro kryje, jak spustilo by žaluzie přes hřích a zlo i soužení. 35 A zase děti hrají v písku, než slabikář je uková, a v bílých kapkách vodotrysku hrá v záři barva duhová, zas pensisté jdou s vážnou lící a rozpačitě milující, tak důvěrně a bez slova. Kde záhon, macošky se chýlí, a všude voní zkvetlý bez, ten červený i modrý, bílý; kos do trávy se hledat snes’, a vlašťovky, tak plny křiku, hned u země a v okamžiku se tratí někam do nebes. Vše probudila záře jará, ať šlehla v poušť či do hrudi, a ty spíš dál, ó, pěvče jara, tam, kde ni mráz již nestudí, a už to jaro – kolikáté, co umlkly tvé struny zlaté, a tebe žádné nevzbudí. A snad je dobře, že spíš tiše a nevíš, jak ten vděčný svět 36 na píseň tvou, z níž něha dýše a věčné jaro, bláto met’, jak bez citu šláp’ na ty květy, jež opíjely jeho rety, jen zmizel zim a mrazů sled. Však kdybys vstal a viděl zase to nové jaro, básníku, ty stromy v květu, pažit v jase, co přes noc přišlo, ve mžiku, vím, udeřil bys do strun z kovu a pěl bys všem i pro ty znovu, již nejsou hodni slavíků. 37