LEGENDA O STAROMĚSTSKÉM ORLOJI.
Spal národ, – orloj nebil mnohé věky.
Ve stínech, tichu, stopy krve v líci,
jež v koši zbledla nad peřejí řeky,
šli v dlouhé řadě naši mučenníci
tak noc co noc kol něho v bílé páře,
a jejich roucha nočním chladem vlála:
když k němu přišli, zastřeli vždy tváře:
spal národ – rafij na orloji stála.
Teď v půlnoci když plíží se tu řadem,
vždy vzplanou věrou mrtvé jejich oči.
Věk nový! Národ neudolán chladem!
Hle, zlatá rafij orloje se točí,
87
jak hodiny jdou, dni a noci s nimi,
jak nových roků slavné táhnou vjezdy,
a zima jaro, jaro honí zimy,
a slunce plá a kolem krouží hvězdy...
Věk dýchnul jarně přes mrazivá pole.
To víru v oku, sílu lásky v hrudi,
šli spícím krajem naši apoštolé,
tak nadšení, tak prostí a tak chudí,
zář plála svatá z duše jim i líce,
ti zvedli z lásky povržené dítě
na prahu chudých... Jasní se vždy více,
je den a není – jako na úsvitě.
Sic zvolna jen jak rafij ta jdem’ k předu,
vždy ještě smrť nám kývá, o klid loupí,
co naše je, dál svět ten jako z ledu
nám odpírá, žid tvrdý to a skoupý;
však nikdo již nás nezastaví v boji,
jsme dále dnes a dále budem’ zítra –
slyš, kohout volá starém na orloji,
jak zář by tušil budoucího jitra!
88