VELKONOCE
Velkonoce, z mrtvých vstání!
První lístky na křech holých,
první květy v suché trávě,
plný jara vlahý vzduch!
Svíček plápol v temném chrámě,
řehtaček zvuk pronikavý,
němota a hlahol zvonů:
Vstalť jest, vstalť jest z mrtvých Bůh!
Kde by v světě lépe mohli,mohli
chápat vás, ó, velkonoceVelkonoce,
nežli my, kdož Velký pátek
trpěli jsme staletí?
A pak přece zase vstali,
strhli s beder rubáš hrobu,
počínali znova mluvit,
kde dřív bylo mlčeti!?
Ó, v ten v čas váš, velkonoceVelkonoce,
vzpomínka leť každé mysli
do těch dob, kdy jal náš národ
probouzet se z mrákot svých!
9
Kdy v ty dlouhé, kruté zimy,
plné temnoty a mrazu,
prvně jako posel jara
vlahý, sladký vánek dých’!
Do farských leť světlých jizeb,
kde se bílý farář chýlí,
úsměv na rtech, záři v očích,
nad zásilkou nových kněh.
Do statků a chat a chyší,
o přástkách kde čítají se
knížky řeči probuzené,
prvních květů šíří dech.
Do komůrek buditelů,
kteří v jizbě chudé píší
o vlasti, jak mřít je pro ni,
činech dávných hrdinů.
V lhostejná a chladná srdce
nesou teplo, vznět a lásku,
sami v bídě chvějíce se
hladem v noční hodinu.
Hladem, chladem, víc však bázní,
že jim censor všecko škrtne,
ne že prefekt policejní
pohrozí jim vězením.
10
Co jim byla všecka trýzeň,
zburcovat když měl se národ,
když zas tlukot jeho srdce
zaslechli – co bída jim?!
Ó, vy první naše květy,
sněženky a anemonky,
chudobky a sedmikrásky,
nové vesny znamení!
Nemá srdce, kdo vás soudí
chladně pro váš prostý půvab,
dětinství a neumělost,
chabý vzlet a nadšení.
Ach, co bylo třeba lásky,
obětí a zapírání,
jaké naděje a víry,
národa že není skon,
nežli celý sad zas zkvetl,
písně steré rozlehly se,
ach, co bylo třeba síly,
rozhoupat ten zněmlý zvon!
Zni, ó, naše sladká řeči,
zni, ty zvone velkonoční,
volnost naši zvěstuj mrtvým,
ať se zachví jejich prach.
11
A všem živým hlásej slavně,
oběti že marné není,
dřív neb pozděj květ že vzpučí
ze všech krásných, velkých snah!
12