Probuzení (1929)

Cyklus básní, Antonín Klášterský

Diplomatická verze Ediční verze
ANTONÍN KLÁŠTERSKÝ
PROBUZENÍ CYKLUS BÁSNÍ
NAKLADATELSTVÍ J. OTTO, SP. S R. O.
[5] Světlé památce ELIŠKY KRÁSNOHORSKÉ, která žádala ode mne velkou epickou báseň z doby probuzenské po způsobu „Pana Tadeáše“, ale pak těšila se i na tuto knihu
A. K.
[7]
VELKONOCE
Velkonoce, z mrtvých vstání! První lístky na křech holých, první květy v suché trávě, plný jara vlahý vzduch! Svíček plápol v temném chrámě, řehtaček zvuk pronikavý, němota a hlahol zvonů: Vstalť jest, vstalť jest z mrtvých Bůh! Kde by v světě lépe mohli,mohli chápat vás, ó, velkonoceVelkonoce, nežli my, kdož Velký pátek trpěli jsme staletí? A pak přece zase vstali, strhli s beder rubáš hrobu, počínali znova mluvit, kde dřív bylo mlčeti!? Ó, v ten v čas váš, velkonoceVelkonoce, vzpomínka leť každé mysli do těch dob, kdy jal náš národ probouzet se z mrákot svých! 9 Kdy v ty dlouhé, kruté zimy, plné temnoty a mrazu, prvně jako posel jara vlahý, sladký vánek dých’! Do farských leť světlých jizeb, kde se bílý farář chýlí, úsměv na rtech, záři v očích, nad zásilkou nových kněh. Do statků a chat a chyší, o přástkách kde čítají se knížky řeči probuzené, prvních květů šíří dech. Do komůrek buditelů, kteří v jizbě chudé píší o vlasti, jak mřít je pro ni, činech dávných hrdinů. V lhostejná a chladná srdce nesou teplo, vznět a lásku, sami v bídě chvějíce se hladem v noční hodinu. Hladem, chladem, víc však bázní, že jim censor všecko škrtne, ne že prefekt policejní pohrozí jim vězením. 10 Co jim byla všecka trýzeň, zburcovat když měl se národ, když zas tlukot jeho srdce zaslechli – co bída jim?! Ó, vy první naše květy, sněženky a anemonky, chudobky a sedmikrásky, nové vesny znamení! Nemá srdce, kdo vás soudí chladně pro váš prostý půvab, dětinství a neumělost, chabý vzlet a nadšení. Ach, co bylo třeba lásky, obětí a zapírání, jaké naděje a víry, národa že není skon, nežli celý sad zas zkvetl, písně steré rozlehly se, ach, co bylo třeba síly, rozhoupat ten zněmlý zvon! Zni, ó, naše sladká řeči, zni, ty zvone velkonoční, volnost naši zvěstuj mrtvým, ať se zachví jejich prach. 11 A všem živým hlásej slavně, oběti že marné není, dřív neb pozděj květ že vzpučí ze všech krásných, velkých snah! 12
MELEZÝNKOVY PERNÍČKY 1787
„Nuž, Václave, hni sebou bystře, tvých perníčků se šíří chvála, jich mísu kněžna objednala!“ A tovaryš děl: „Ano, mistře!“ Leč v duchu myslil: Melezýnku, ta malá Bitó, v slavné Boudě jež hraje, toť jak jiskra v troudě, též dostat musí v básni zmínku. I Krameria, oba Thámy v ní pěkně musím oslaviti, jak vlastenské mé srdce cítí, neb sloupové jsou české drámy... A zadělal a válel, krájel, perníčky z těsta tvořil malé, než při tom ve své mysli stále verš k verši a rým k rýmu spájel. 13 Perníčky vzácným fíkem nadil, tu hvězdu zrobil a tu letku, a v každý pěkně do prostředku velikou, bílou mandli vsadil. Ach, mandle, ta se vsadí lehce, to nedá ani mnoho trudu, ten rým však na to slovo „budu“ ne, nechce napadnout a nechce! Pak perníčky své na plech sázel a do vyhřáté kladl pece, než práci rukou pořád přece hledáním rýmů doprovázel. Nu, konečně má klidnou chvíli, perníčky ať se v peci suší, on k slavné Boudě vzlétl duší a veršem plnil papír bílý. I na „budu“ rým chytil, mršku, a plyne vše už jak dech boží, jak Čeština se pěkně množí – co na tom, že jde písmo s vršku. Jak v Boudě Herci hrají hesky a Paničky gich roztomilé jak činěgí tam kratochvile a také heské Panny Český. 14 Psal, psal, pot se mu s čela řine, již malá Bitó v básni byla, leč Wlastenců je velká síla, tož vymýšlel dál verše jiné. A tak jej starý mistr zočil, když přivolán pak divným pachem a o své zboží pojat strachem, se řítil z krámku, v dílnu vkročil. „Hej, Václave!“ – I Václav zvedá se, jak by s nebe spadl na zem, a oba skočí k peci rázem – ach, spáleno vše, běda, běda! „No, mistře – to se všecko poddá, už nechte hněvu, nechte zlosti, napeku jiných ještě dosti, a na můj oučet půjde škoda. No, zač pak stojí pár těch křupek, a mistře, k čemu proto nářku, vždyť vlastenec jste také, jářku, a lepšího já něco upek’: Chwálozpěv pro Wlastence Česky a pány herce z Boudy slavné, že dbají naší řeči dávné... Jen slyšte, slyšte, jak to heský: 15 „Snad,Snad proto v zášti já nebudu, Že zde Chvály České hudu, To wše z lásky wlastenecký, Že miluju Čechy wšecky!“wšecky!‘“ 16
JOSEF II. 1789
Ach, Franzi, Franzi, to jsem unaven – zde u krku mi uvolni to – tak – a nech mne chvíli – zuj mi střevíce a podej trepky – půjdu hnedle spát, hned svlékneš mne – jen co si oddychnu po dnešním plesu. – Pěkný úděl toto, být císařem! „Jen šetřit – šetřit se!“ mi říká doktor!, „pomůže jen klid!“ Klid císařův! No, Franzi, není-li to k smíchu zrovna? Samé porady a stížnosti a mrzutosti jen od rána božího až po večer, a večer plesy, cercle, hostiny a divadla! Uf! Kliden zůstaň si, kdo dovedeš to, když ti bouří žluč, když siješ režrež, a sklízíš bodláčí, když vše, co chtěl jsi, snil a budoval, ti podlamují! Těžké starosti mám s Belgií – snad už je ztracena – a v Uhrách také – samý nepokoj. A ke všemu teď ještě panstvo z Čech vzdor začne zvedat – chtějí český sněm 17 a usnášet se – stará práva prý – snad naposledy, zdali ráčí nám povolit berně – oh, já do duše jim vidím na dno, neodpustí mi té roboty, a pfaffi také štvou. A víš, co teď si zase vzpomněli, by pozlobili svého císaře? I v blízkosti mé neostýchají se česky mluvit – sám jsem slyšel dnes Kinského mluvit se Šternbergem tak zcela nahlas – abych jen si všim’! Ta zpupnost bezmezná, když vědí přec a dobře, co je vůle má a sen! Té řeči, Franzi, nejsem odpůrcem, nechť dál jen si tak mluví sedláci, když je jim milá, k jejich lopotě snad hodí se jak sprostá halena; já sám jsem s nimi zkoušel rozprávět, jak učíval mne kdysi starý Pohl, leč do škol nepustím ji, neztrpím ji v úřadech ni vojsku; jediný jen jazyk mít chci v celé říši své, to posílí stát, žehnat – myslil jsem – mi budou vnuci dnešních poddaných. A teď ta schválnost! Snad že hlavy zmát’ jim blázen Hanke – také poslal mi ten spis svůj – nebonebo, a to spíš – toť vzdor je proti vládě mé a osobě, však já jej zlomím! Nepotvrdím nic 18 z těch starých škvárů – korunovati se nedám – nedám – královský jim hrad v kasárny změním, v stáje, kantiny, zkad hlučet bude vojáků mých zpěv jim do uší – pak zkrotnou! Ha, ha, ha! To mne to rozesmálo! Nálada se navrací mi lepší. Tak teď spát! Svlékni mne, starý... 19
LEOPOLD II. 1791
Náš bratr Josef, milá sestro má, ten kdyby nebyl zrodil na trůně se náhodou, snad byl by zahynul co nebezpečný buřič v žaláři. Měl dobré myšlenky, leč překotně je v život vtěloval a zvláštní dar měl: popuzovat proti sobě vše, oč moh’ se opřít – stavy, šlechtice i církev svatou, vše, krom sedláků. Mně zdá se, jinak třeba vládnouti: být s všemi dobře – příliš nehýbat tím starým zdivem, jinak zhroutí se. Jen opravu zde, kousek stavby tam a připravovat půdu – každému cos dát a slíbit – trochu povolit a přitáhnouti trochu jinde zas. A vidíš, sestro, všecko daří se. Klid v Nizozemí mám i v Uhersku i v českých zemích – oněm hodil kost jsem a těm kůstku – jak byl z koho strach – a církev ticha, jak jsem odstřihl pár Josefových planých výhonků, 20 jež ceny nemají. Dal v Čechách jsem se korunovat – zvláštních závazků však nepřijal, nu, svolám český sněm, leč neobnovím českou kancelář a sněm si také přerůst nenechám, však za to zase pánům povolím, kde bolí je to nejvíc – v robotě. Tak bude pokoj, a co hlavní je, vše zůstane, jak bylo při starém, a z hrobu, myslím, bude žehnat mi sám Josef, jemuž všecko na konec se drtilo již v rukou. Česká řeč zas ozývat se více počala, a sama šlechta v Čechách, zdá se mi, s tím koketuje hnutím. Nehodlám nic podnikat v tom – je to dětinství – ta řeč je mrtvá – ne-li, plamínky to poslední jsou, které vyšlehnou vždy trochu výš, než oheň uhasne. Leč badat o té řeči učeněučeně, jak o památce staré, nemohu a nechci bránit. Proto povolil jsem na universí v Praze stolici pro tento jazyk. Budou vděčni mi a ještě víc je k sobě připoutám, a bude přec to míň, než kdyby měl na poslední vsi kantor učit mu. V tom v Josefových jít chci šlépějích a neuhnout se – – – – – – – – – – – – – 21
LIST
– – – – – – – – – – – – a jakož přál jste sobě tedy, milý vlastenče, já žaltář onen včera odevzdal do rukou pana Dobrovského sám a vyřídil i ten váš milý vzkaz. Pan abbé, host jsa hrabat Nosticů, v zahradním bydlí domku na Kampě, a věru, že ten tichý města kout jak stvořen, by v něm badal velký duch o naší minulosti. Vzhlížíme tam všichni s úctou, abbé Dobrovský jeť sloup náš pevný, hlava Slovanů. Než s obavou šel tam jsem tenkráte, neb churav často velký Slavjan náš, a Dr. Held ho léčí. Před lety – tak povídá se – byl prý postřelen na panském honě – jedna rána ta v něm pohřbít mohla celý národ náš! – prý nešťastná to byla náhoda, dle jiných abbé ránu zachytil, jež stihnout měla paní hraběnku, kdož ví, co pravda? Jisto, že teď duch je jeho časem mraky obestřen, prý od té rány. 22 Dlouho klepal jsem na malá dvířka jeho zahradní a nedoufal již, když tu, na štěstí! – sám Dr. Held mi přišel otevřít, jenž zná mne dobře. Hlavou kroutil sic, leč když jsem žaltář váš mu ukázal, přec povolil a „kdož ví, dobře-li to neudělá?“ řekl s úsměvem. Pak v zahradu mne starou vedl dál a k lávce kynul. V modrém oděvu svém – modrý abbé též mu říkají – tam seděl Dobrovský a upíral zrak kamsi v dáli. S úctou přistoup’ jsem a se vzkazem váš podal jemu dar. Vzal knihu, rozevřel ji, probíral se listy jejími a čet’ a čet’, nás nevšímaje sobě. Náhle však vstal, vztyčil sese, a oči přivřené, svou natáhl páž jako v proroctví a zvolal hlasně: „Nezemřela – spí! Zas bude žíti, zase hlaholit i s výše trůnu. Vidím, vidím věk, kdy Slavjané...“ Leč všecko ostatní, co mluvil dále, v jakýs nejasný a nesouvislý romon přešlo pak, a abbé zavrávoral. Mžikem Held ho zachytil a rukou kynul mi, bych odešel. 23 Tak, milý vlastenče, dík nenesu vám jeho za váš dar, než myslím, že vás dosti odmění, co napsal jsem vám. Věřte, že až mráz mne obešel, když slyšel hlásat jsem ho věštbu tu, ba všecek jsem se chvěl i cestou domů. Krátká chvíle ta za deset let by stála života! On nevěří prý v naši budoucnost, prý navždy mrtva řeč je národa, a přec, jak divno! právě teď, kdy mrak mu cloní ducha, jak by v časů dál zřel jasněji než dřív. Ó, zdá se mi, že víra vždy i jemu svítila a že jen nyní září mocněji, co temnoty kol, jako nejkrásněj’ i hvězdy planou v noci nejhlubší na tmavém nebi. Snad jen styděl se, snad bál se věřit stejně jako my; než teď, kdy jeho oslabený duch sil nemá poutat srdce, dme se cit v něm vlastenský a hráze strhává jak bystřeň jarní. Ondy – slyšel jsem – jak myslivců pluk Prahou k Plzni táh’, prý vyběh’ z domu, červenobílou kokardu připiav, rázně s nimi šel a volal stále: Resurrectio! 24 Snad zarmoutí vás, též však potěší má zpráva dnešní. Všichni modlíme se k Pánu Bohu, aby navrátil mu zase zdraví, českou mluvnici by napsal nám a jiné úkoly dokonal velké! – Buďte také zdráv – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – 25
ŠTĚDRÝ DEN PÁTERA SCHMIDINGRA
„Aj tady jest, náš kaplan zámecký pan páter Schmidinger!“ – Tak vesele vstříc knězi, který v salon vstupoval, zavolal starý baron Chanovský – „Zde, milý abbé, starý přítel můj, pan baron Hildprandt, rád by poznal vás. Náš mladý kaplan, jak jsem pravil vám, je mistr v šachu, milý příteli, jenž, chcete-li, vás ihned prožene po černobílém poli bojiště, a přát vám budu tohle zahřátí po kruté cestě v zimním nečase, ač štědrýŠtědrý den dnes máme, míru čas, kdy zvony mají a pak číše znět a zmlknout zbraně.“ Mlčky uklonil se mladý kněz. Byl menší postavy a suchou, bledou tvář měl askety, leč oko jeho žhnulo horečně, jak by to stálý plamen vyšlehal ven z duše jeho. 26 „Žádné starosti!“ – se smíchem baron Hildprandt ozval se – „Já nechci krví zámek Němčický vám tady zbrotit na hod vánoční. Jen cestou kolem jeda do Blatné, jsem vzpomněl si, co asi dělá tu můj starý přítel, baron Chanovský, zda spřádá dále sny své válečné – – –“ „Sny válečné!“ – vpad’ v řeč mu Chanovský – „těm navždy konec! Jak nás vidíte, my oba, já i páter Schmidinger, už nebudeme nikdy v poli stát, nám oběma již vojna vzala dost, mně ruku, jemu řadu pěkných let a zdraví též.“ – „Jak?“ – baron Hildprandt žas’ – „byl vojákem dřív páter Schmidinger? Sic nápadný mně ihned byl váš krok i těla držení, než ve snu zdát se nemohlo mi, že jste s výložky šat nosíval a palaš po boku.“ „To, pane barone“ – děl skromně kněz, a trpký úsměv kolem úst mu hrál – „je smutný list v mé knize života. Když filosof jsem v Praze studoval, tu v mladých hlavách bujných jinochů to vřelo jako v úlech před jarem, než včelky ven se z česla vyrojí: 27 sny světoborné, plány nezralé v nich honily se, víno svobody tam bouřilo a chtělo ven a ven. A v bujnosti své kousky divoké my tropili a klidné měšťáky tak dráždívali svojí zpupností, až došlo k rvačkám, bouřím, potyčkám i s vojskem posléz. Císař František, jenž v Praze právě sídlil tenkráte, se rozhněval a kázal vinníky potrestat přísně. Z druhů vyvázli sic někteří, leč mne i s jinými v kabátek bílý pěkně vstrčili, a to, jak by byl padl ledný sníh na první květy srdce mladého. Až když jsem zchřadl – nechali mne jít, a já jsem šel a stal se knězem pak, neb v posvátném tom rouše, doufám, víc že prospěji své vlasti.“ „Kaplan náš“ – děl Chanovský – „je velký vlastenec, můj milý barone!“ „Aj, naposled“ – se ušklíb’ Hildprandt – „patří k bláznílkům, již ještě věří, že by česká řeč kdy mohla stát se živým jazykem, že naše děti by jí mluvily – – –“ „Mé děti“ – trpce vzdychl Chanovský – 28 „tou řečí jistě mluvit nebudou, já v rodokmenu svém, jejž sepsal jsem, již k svému jménu připsal s povzdechem: „poslední z rodu“, vy však, barone – náš kaplan věří...“ „Z kvasu mladých let vám, abbé, něco v hlavě zůstalo, a to je vše... jen fantom, pohádka. Dnes nedějí se přec již zázraky!“ „A přec se dějí, pane barone, což není zázrak každý jarní květ, jenž z mrtvé půdy ztuhlé vykvete?“ „Nu, chcete-li – však slunce jediné jej způsobí, a to kde vezmete?“ „Ó, věřím, pevně, slunce svobody že přijde záhy a v něm roztaje ten led a sníh, jenž ještě poutá zem. Již nyní prvosenky, sněženky se objevují, jenom tepla víc, a přijdou růže, plné, nádherné. Ó, kdo jak já zřel, pane barone, tu první jiskru v mrtvém popelu se blýsknout, kmitat, v malý ohníček se vzdouvat, jak v ni s láskou dýchali a dýchají ti muži vznešení, již milují ten jazyk králů kdys 29 a teď tak ponížený, zdupaný, ten věřit musí, v mocné plameny že vyšlehne ten zápal vlastenský a přinese nám jitřní světlo v tmy!“ „Eh, slova, slova, abbé. Freigeist jste a jakobín snad, ještě naposled nám pobouřiti chcete sedláky a na nás vésti je!“ „Bůh uchovej!“ – kněz rychle zvolal – „pouze pokojné jsou naše zbraně, kniha znamením, v němž zvítězíme...“ „Vědět musíte“ – teď Chanovský děl – „milý barone, že kaplan náš, jak nový apoštol, po kraji chodě, knihy roznáší, ode vsi ke vsi s nimi putuje, i na trzích je lidem nabízí. Sám o holé by kůrce snad byl živ, jen aby knih moh’ hodně kupovatkupovat, a nedbá necest, tíže, námahy, a myslím, zdraví zbytek zanechá na svojich poutích – říci nedá si – neb jednou někde v sněhu zapadne. A vše jen proto, by pár sedláků čtlo české knížky, aby získán byl úd...“ 30 „Pro Matici, pane barone“ – kněz doplnil – „jež knihy vydává. Žel, nedal Bůh mi dar, bych knihy psal, a tak jen sémě, chudý rozsévač, kol rozhazuji a jen modlím se, by všecko vzešlo, abych do smrti měl dosti sil, tak sloužit vlasti své“. „Sám nevěřící“ – pravil Chanovský – „jsem často dojat, milý barone, tou silou jeho víry, oběti, již přináší té snaze – ale teď již dosti řečí – kam nás zavedly! My zřít jsme chtěli přec boj šachový, či ne-li?“ Baron prudce zazvonil, a sloužící, jenž vešel, na pokyn již přistavoval malý hrací stůl se šachovnicí. „Nuže, stavte šik a do boje!“ Již stály figurky, a první tahy zvolna počaly. „Nic platno, abbé“ – ozval po chvíli se baron Hildprandt – „toho sedláka zde vezmu vám, ač –ač –“ dodal s úsměvem – vám„vám sedláci jsou pánů milejší.“ „Lid miluji“ – děl vážně Schmidinger – „neb připadá mi jako kořeny mocného stromu, z kterých v haluze 31 vždy znova proudí míza životná a které drží pevně celý strom přes bouř a vichr. Z lidu omládne i národ náš – tu silnou víru mám. Leč stromu třeba také koruny, a tou ti budou, kteří vznešení svým rodem a svou duší, nechají krev kořenů do vlastních téci žil a s lidem splynou. Mezi vlastenci již mnohé slavné jméno skvěje se, pan hrabě Thun a hrabě Šternberg i hrabě Pötting, hrabě Kolovrat se přihlásili k naší Matici; a nad všemi jak zlaté slunce nám plá kníže Kinský, v jehož erbu stkví se ,Bůh! Čest! Vlast!‘ – Matice kurátor.“ „Vím, vím“ – děl baron – „vy teď táhnete!“ A tiše zas dál šinula se hra, koníci bílí – černí skákali, král zasáh’ v boj i útlá královna, i věže sebou hnuly, zajatci již na obou se stranách váleli, když prvně kněz „Šach králi!“ hlásil. „Teď“ – se zasmál Hildprandt – „v pěkné tísni jsem, nu, poraďte mi, milý Chanovský, mám vzdát se již?“ – 32 „Ne, nikdy vzdávat se“ – vzkřik’ zámku pán – „vždyť víte, u Ašprů že vesnici jsme dvakrát ztratiliztratili, a dobyli jí přec zas na konec.“ „Nuž, tedy k předu!“ – Hildprandt zasmál se – a táhl koněm. „Dobrá, jízda vpřed“ – děl Chanovský. Leč páter Schmidinger již poznovu „Šach králi“ ohlásil a po dvou nových tazích dodal: „MatMat!“ „Jste poražen, můj milý barone“ – smál Chanovský se – „co jsem povídal? Leč,Leč že jste přec se bil tak udatně, na číši vína zvu vás dobrého.“ „Ne, děkuji, již zase musím jet, chci doma býti brzo. Slibuji však, že k vám brzo zase přijedu, a potom, abbé, znovu chytnem se, že ano, vlastenče?“ – Kněz s úsměvem se uklonil. „Nuž, šťastné vánoceVánoce i Nový rok, dřív jestli nepřijdu!“ „Též vám, barone.“ Baron Chanovský ven vyprovázel hosta. Schmidinger však osamotněv, k oknu přistoupil. Ven zíral v kraj, jenž v sněhu ležel tich, jak bez života. Mladá kněze tvář 33 se zahalila smutku chmurami. Je platno něco, co tu podniká? Zda neměl pravdu baron Hildprandt dnes, když děl, že vše to sen a pohádka? Sic krásná tak, leč přec jen pohádka! Zda možno je, by ještě jedenkrát sem vrátila se vesna, jak ji snil? Oh, všude sníh a led, i na srdcích – – a on teď sám – – A vzdychl hluboce – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Když po večeři slavné vánoční se uvelebil baron Chanovský v svou lenošku, tu šlehl po očku po zámeckém svém mladém kaplanu a pousmál se. Páter Schmidinger tu seděl mlčky, jakby pohřížen do smutných dum a též snad vzpomínek na domov svůj a léta mladosti. „Vy slavíte dnes velké vítězství, můj milý abbé“ – ze snu vytrh’ jej hlas Chanovského – „ano, ano, vy nic nedivte sese.“ – „Já, a vítězství?“ – žas’ SchmidingerSchmidinger. – „Barona Hildprandta jste okouzlil, sám tak mi povídal.“ „A nehněval se, že byl poražen?“ „Ne, milý abbé, to ho neznáte. A na znamení zvláštní přízně k vám cos jako malý dárek vánoční 34 mi odevzdat vám kázal, a též já svůj připojuji.“ S milým úsměvem dva listy baron knězi podával. „Jak? baronBaron Hildprandt údem Matice?“ vzkřik’ Schmidinger, a zrak mu zazářil. „A mohu-li svým očím věřiti“ – již zvolal znovu – „pane barone, vy údem Musea? Ó, nebesa! To v radost velkou se mi obrátil můj smutek dnešní – díky, díky vám!“ „Vy byl jste smuten?“ – „Ano, na chvíli jsem pochybami mučil se a hnět’, leč nyní věřím, věřím zcela zas, to nebes pokyn, abych dále šel svou cestou pevně...“ „Kapsy plné knih“ – se Chanovský smál, leč snad proto jen, by, voják on, skryl, že mu zvlhl zrak, co z očí kněze velké valily se horké slzy štěstí, radosti... 35
ALOIS UHLE V Písku 1817
Aj, Čelakovský, hošku milý! sem až utek jste se na břeh Otavy s věd konvicí neb číškou zábavy? Ó, pěkné jste si místo vyvolil zde pod skalinou, s milým šumotem kde proudí řeka, na květový pyl se snáší včela, racek polétá... Což, Čelakovský, nejste poeta?“ „Ne, nejsem, pane profesore.“ „Jak, že nejste? Tedy jistě budete! Mně věstí to již zářící váš zrak, na vašem čele čtu to. Nerděte se pro to, hošku. Netajte to plaše! A co jste čet’? Ah, Klopstock! Volba vaše je šťastna, doušek z krásy pramene, myšlenky čisté, velké, vznešené... leč... něco dávno říc’ jsem vám chtěl, hošku... zda nejen krásy růže bohatébohaté, i polní květy milujete trošku, své rodné řeči plody sbíráte? Kroutíte hlavou? ,Větší vzdělanost‘ šeptáte tiše? To vás tedy mýlí! 36 Což zde ten svlačec není také milý a v sedmikrásce není krásy dost? A odkud růže? Planý šípek prostý, jak u cest roste nebo skalních stěn, byl láskou jen a péčí proměněn v ty královských a vonných růží skvosty. Pěstujte šípky! Přijďte ke mně – mám dost českých kněh – a věru, řeč to sladká, jíž od kolébky mluvila k vám matka – rád půjčím ze své klenotnice vám. Kdo o jazyk svých otců, hochu, nedbá, kdo metá na něj pohrdy své kal, hřích veliký si na svou duši vzal a nešťastného stihne viny kletba. Povím vám příběh. Učený žil muž, jenž jazyk český pohaněl a ztupil, urážku hrubou na urážku kupil, ač osudem sám dosti znectěn už byl jazyk ten, kdys jazyk velkých králůkrálů, a teď tak ponížený. A tu vráz to zahřímalo s nebes. Mudřec český jak anděl boží na pevnou vstoup’ skálu, sám Jungmann srazil smělce svými blesky jak bůh kdys zpurné duchy v pekla sráz, jak Satana ho svrh’.“ „To těžký věru trest!“ „Ne, hošku, jenom spravedlivý jest, leč ještě hůře při tom, že ten kdosi 37 sám celé peklo ve své duši nosí pro svoji vinu... A přec doufám, přec, že pro lítost a lásku, jež v něm plane teď k řeči té, jím kdys tak pošlapané, se vysvobodí aspoň v očistec... Tak sbohem, hošku! Přijďte!“ Ustrnule zřel za vážným svým učitelem hoch. Ten zavrženec – nebyl to sám Uhle? A hleděl za ním, veliký a smědý jak podle řeky dál šel, k zemi hledy, až ztratil se za další skály roh... 38
ROMANCE O MLADÉ TANEČNICI
Hudbou, tancem víří sál, mnohý pot již s čela stírá, z ruky letí do ruky vábná panna Časomíra. Kolik let jí – bůh sám ví, a přec jak by zdroj jí mládí skýtal stále nový čár, každého zas v tanec svádí. V tváři klid má antický, do řecké se halí řízy, tančí vážně, usedleusedle, a přec všechen úspěch sklízí. Podle ní vše řídí krok, pro ni planou zrak i líce – leč v tom v plesný sálu ruch vchází nová tanečnice. 39 Modrý abbé vede ji – Časomíra, hle, se mračí! – Ó! toť jinší děvče je, veselejší a též mladší! Na živůtku hoří květ, se suknice pentle vlaje, neposedná nožka jí jako v tanci sama hraje. Puchmír první letí k ní a již se s ní v kole točí, tanečníci kol a kol mohou na nich nechat oči. Za Puchmírem jiní hned okouzleni pro ni spějí, jak se živě, lehounce vznáší v tanci nožka její! Než v tom někdo: „Tanec ten nehodí se pro nás!“ zvolá. „Oho! oho! nám jen ten hodí se,“ zní zlobně z kola. „Hodí se!“ a „Nehodí!“ jako střelba z pušek padá, zrak se jiskří, zvedá pěst, v celé síni hluk a váda. 40 K Časomíře hned se ti a ti k nové dívce řadí. „Nade vše je řecký vzor!“ „Lid nám vzorem!“ křičí mladí. A v tom hudba spustí zas, mladá dívka letí lehce, panna Časomíra však vzdoruje a tančit nechce. Horlí hlouček kolem ní, odpůrce že zdrtí bídné, ale věru, na podiv, jak ten zástup její řídne. Mnohý z těch, kdo chválí ji, po nové už šilhá kráse, každou chvíli někdo z nich k druhé straně odkrádá se. A než mine hodina, již jsou v kole skoro všici, vroucně tisknou k hrudi své mladou novou tanečnici. Časomíra v koutečku tiše pláče, hlavu věší, Šafařík a Palacký nadarmo ji něžně těší. 41
FR. PALACKÝ K UMCE ZPĚVŮ
Marně, Umko, nad mou se skláníš hlavou, v rej mne vábíc, k vznešeným, sladkým zpěvům, marně šeptáš ve sluch mi, abych zpíval mládí a lásku: Jak se květná na zemi vrací Vesna, vzduch pln vůně, sladce jak pějí ptáci, k zdroji jdouce děvy jak patří k luně nyjícím okem. Jak si Eros brousí své ostré šípy, krásný jak se Adonis na lov chystá, šerým hájem letící nymfu stíhá mladistvý pastýř. Nebo jak se na nebi hvězdy lesknou, tam k nim zvedat duch že má svoji peruť, aby dospěl do říše Ideálů, jasné a svaté. 42 Jáť již, Umko, odkládám navždy harfu, ze strun jejích nechci již loudit píseň, jáť již navždy loučím se, Umko zpěvů líbezných, s tebou! Ne, že tvým bych pohrdal božským darem, v lásce neměl nesmrtné krásy vděků, ale hlas, jenž ozval se v mojí duši, jinam mne volá. Klesnu k nohám sestře tvé, moudré Klió, která rydlem znamená děje světa v tvrdé desky, naslouchat její budu báji i zvěsti. Vynést toužím ze hlubin nepaměti svého lidu velké i chmurné děje, aby ožil hrdostí na ty slavné předků svých činy. Ne již bardem, vůdcem chci býti jeho, aby chabou přetvořil říš, kde spiat je, volně žil v ní nebo ta kletá rozbil otroctví pouta. A ty k jiným pospěš už, Umko milá, nadchni hruď jim, rozvaž jim zpěvná ústa, líp než já moh’, v struny ať varyt bijí, budíce národ. 43 Já pak po své klopotné práci v temnu dávných věků, s úsměvem na rtech budu rád vždy, jako v oddechu, naslouchati písni, již vnukneš: Jak se květná na zemi vrací Vesna, k zdroji jdouce děvy jak patří k luně, šerým hájem letící nymfu stíhá mladistvý pastýř... 44
HUDEBNÍ VEČER 1822
Hra pianistky polské dozněla, a celým sálem potlesk zabouřil, že chvělo se sta svíček plamenů. Již hrabě Buquoy, vlídný hostitel, sám hudby znatel, spěl jí blahopřát, a za ním, na rtech obdiv, hrnulo se k Szymanowské panstvo ostatní a vzácní hosté, v palác sezvaní. Jak dobrou známou z lázní pozdravil ji dvorní rada Ebert, s dcerama jenž byl tu dvěma, Vilmou, Julií, a se synem svým, který,který ač tak mlád, již rozpínati počal básnická svá křídla k letu. Trochu opodál stál Tomášek, a úsměv radostný hrál kolem rtů mu. Nyní pokročil též k umělkyni onon, a zvednuv k rtům svým její ruku, řekl: „Díky vám! Ten koncert Hummlův hrán být nemoh’ líp. Já Beethovena slyše, Dusíka, byl unesen v ráj. Deset prstů jich zpěváků deset bylo, čarovně 45 již zpívali a zpěvu na vlnách sta pozvedali duší k nebesům. Leč vaše něžné prsty, paní ctná, jsou bojovníci, směle udeří a zchvátí srdce!“ – – „Bravo!“ zaznělo kol z hloučku pánů, Szymanowská však již odvětila: „Maestro, pochvala z úst vašich jest jak rosa v zprahlý květ, vždyť pro vás jen jsem hrála. Nyní však, ó, prosím, splňte také prosbu mně: jen větu aspoň slyšet popřejte mi ze slavného svého kvartetu – jak, není možná to?“ – „Ach, bohužel, to sotva lze – vzdych’ mistr – věru ne!“ A bezradně zved’ oči k hraběti, jenž kolem kráčel. Rozpačitě ten se usmál, zvěděv přání: „Bez zkoušky? Vždyť nehráli jsme kvartet dávno již, a pak... nu, maestro sedne k pianu, i violaviola, i housle našly by zde, tuším (sálem při tom rozhléd’ se)se), sic umělé dost ruce – a přec – ne – ne – není možno – schází cellista.“ „A kdo hrá jindy s vámi na cello?“ se Szymanowská ptala zvědavě. „Kdo?Kdo?“ – smál se hrabě – z„z nouze kuchař náš, jenž místo smyčcem nyní vařečkou as vládne dole, krmě chystaje 46 pro moje hosty!“ „Totě rozkošné!“ smích Szymanowské vytrysk’ perlivý a celý hlouček strhl v doprovod. „Ať přijde kuchař! Chceme slyšet ho!“ již zaznělo kol v smích, jenž přivolal blíž jiné hosty, a když prolétla zvěst celým sálem, vlnil se jím šum, jak vánek letní s jakous čtveráckou když zprávou náhle v louku přiletí a všecky květy ohýbají se až smíchem v ní. „Jak moh’ bych dopustit, by pokažená jídla naposled se předložila panstvu?“ – pokoušel se ještě bránit hrabě. – „Nedbáme, když božskou hudbou nasytíte nás, o sebe lepší chuti pozemské!“ – „Vždyť ustrojit by teprv musil se.“ „Ne, ať jen přijde směle tak, jak je!“ „Nuž, dobrá!“ hrabě zasmál se, a již na jeho pokyn pulty stavěli lokaji chvatně, co zrak hostů všech zalétal k dveřím. Těmi po chvíli, hle, vešel kuchař s tváří zardělou, jak od plotny šel, s bříškem kulatým, v své bílé výstroji a čepici, jen zástěru snad čistou přehodiv. Smích tutlaný kdes vyšleh’, rozpačit když uklonil se a pak za stojan 47 hned k cellu sed’. Leč potom ztrnul smích všem na rtech rázem, tóny lahodné když nástrojů všech snoubit počaly se v harmonie krásné jeden proud. A housle pěly, lkala viola, a klavír vzácný mistra pod rukou déšť rozsypával zvuků laškovných i teskných zase, ale cello též v to vpadalo svou hudbou hlubokou, neb kuchař, shodiv rozpak, zapomněl na pánve své i pln že panstva sál, a žil jen dílu... Zase bouřlivý pak hřímal potlesk, k Tomáškovi teď sta vzpínalo se rukou, kuchař však též zasypáván květy pochvaly. „Tak zná-li vařit, jako hráti zná,zná“ – kdos pravil žertem – jaké„jaké čekají náš jazyk skvosty!“ Paní hraběnka co vyprávěla dámám, z jižních Čech že dostal se k nim – vařit výborně tam znají lidé – on však francouzskou má také školu – páni s rodinou si Ebertovou ve kruh zasedli kol Szymanowské s mistrem Tomáškem. A vzácná Polka žasla opravdu: „Že z prostého je rodu kuchař ten?“ „Ó, mnoho velké vlohy hudební 48 má český národ!“ svědčil Tomášek. „Aj, český národ! Což pak dosud živ? Ni v lázních tam, ni v srdci země tu já neslyšela slůvka českého – vy sami zde... vím, rány osudu – leč stihly také nebohou mou vlast: jest rozdělena, jako o roucho se Kristovo, když trpěl na kříži, dělili o ni – a přec, naše řeč zní dál i v částech...“ „Jiné ženy tam“ – děl, plamen v očích, mladý Ebert jí – „zde nemáme žen vroucích, rekovných a smělých k boji. Dlouho v mysli mé již zraje dílo: Vlastu hrdinnou, jež vedla k boji dívky udatné, z tmy pravěku rád pozvedl bych v jas, před zrak žen našich.“ „Ne“ – děl Tomášek – „náš národ nezemřel, jen dřímá, spí, a myslím si, že píseň bude to, jež probudí jej...“ „Ó, jak ráda bych jen jednu českou píseň slyšela!“ hned zatoužila Polka... Povstala vráz Ebertova dcera Viléma a k pianu šla. Za ní, pochopiv, se Tomášek zved’. Dvě, tři slova jen, a krásným hlasem Vilma zapěla Hankovu píseň, s kterou Tomášek, jenž provázel ji hudbou na klavír spial umění své... 49 Sálem po třetí zněl potlesk hlučný. Dívka zardělá se klonila a od klavíru již se bráti chtěla, když ji za ruku Tomášek ujav, tiše zašeptal: „Ó, Vilmo, krásně zazpívala jste tu moji píseň! Což by nemohla též naše srdce tlouci pospolu? To harmonie nebes byla by a píseň lásky nad vše krásnější!“ A dívka jenom nachýlila skráň a jeho ruku stiskla beze slov... 50
VOJNA 1828–1829
Zvěstuji vám pověst veleslavnou o velikých půtkách, lítých bojích. Jak když reci mečem v útok mávnou, valte se, ó, šiky veršů mojich! Kníže Jota vpadl na území Ce a Es a Zet, kde samovládce Ypsilon byl pánem uznán všemi, a ta panství zabíral si krátce. Oj, ten rozruch v Ypsilona říši! Moudří rádci pozváni hned k trónu, hledán v knihách, které žraly myši, pádný důvod v prospěch Ypsilonu. K Jotovi pak poslové se brali se vzkazem: „Již vzdej se! Nám jen patří panství tato, důkaz dokonalý uložen je, kníže, v knihách Bratří!“ 51 Se smíchem však Jota přijal zprávu: „Staré škváry! Páchnoucí jen hroby! Spojím kraj ten s kraji všechněch Slávů, zabírám jej právem nové doby!“ Na to k válce Ypsilon se strojí, postavil svým vojům v čelo Janka, Jotovo co vedl vojsko k boji mladistvý a chytrý vůdce Hanka. A boj strh’ se zuřivý a lítý jako proti Tatařínu kdysi, jenže místo mlatů pádných v štíty dopadaly na lbi – pravopisy. S druhem druh se v smělé seči utká, druhu druh čest, klid i jméno trhá, i sám Jungmann, jehož děsí půtka, do řady se za Jotisty vrhá. Hněvkovský se za Ypsilon bije, prapor vojů Jotových zved’ Chmela, Ziegler v řady Jotistů zmar sije – stále větší šarvátka a mela! Ajta, Janek jako orel letě, Hanky nechá, jinam šine oči a již cválá ku vítězství metě, na Jungmanna směle zaútočí. 52 Ale ten se statečně mu brání, rána sterá na Janka již padá, a tu couvá rychle do ústraní, kde je jisto, jeho Milost rada. Nerozhodnut boj byl napoprvé. Na bojišti zříti jenom spoustu roztrhaných kněh a místo krve zem se černá kolem od inkoustu. Zachmuřen dlí ve svých věrných kruhu vojevůdce Janek v hlavním stanu, bobek pochval přátel svých a druhů přikládá si na šrámy a ránu. Víc však pálí než ta rána, bozi, půl že z věrných nezbývá mu ani, k Jotovi jak přeběhli již mnozí. Věru, jiných bude třeba zbraní! – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
Zemský správce po své síni chodě, na list myslil, jejž měl na svém stolku, Vídeň ptá se, zda snad o svobodě nesní Češi, tajných není spolků. Co jen napsat? Člověk nikdy neví... A vtom list mu sluha přines nový: Ví-li, jaké v Čechách vzplály hněvy k zkáze vlasti, ba i říše – kdo ví? 53 Ti a ti – kéž přísný trest je zdrtí! – tropí plno nesvárů a hřmotu, ypsilon již odsoudili k smrti, po c, po s, po z píší jotu! – Ve smích propuk’ vážný zemský správce, smích jím třásl dlouho, smích vždy větší, a pak sed’ a napsal Vídni krátce: „Spěte klidně – není nebezpečí!“ 54
PÍSNIČKA O CENSOROVI ZIMMERMANNOVI 1821–1836
Pan censor Páter Zimmermann zbraň mocnou měl a prudkou a udavač, víc rozdal ran než nepřítel ctnou půtkou. A nechť si papež pastýř stád, a nechť si císař žezlem vlád’, on vládl svojí hrudkou. Oh, malý měli záhonek jsme ještě před sto lety a chudý jen byl jeho vděk, byl málo zryt a pletý; a on jak červ, jak housenka, kde volnější jen myšlenka, list ožíral i květy. Nač básník zpíval rozechvěn o lásce, líčku, vlase? 55 On „Nemravnost!“ si broukl jen a škrt’ to ctnosti k spáse. Jak? Vlastenecký žár a žal? „Non imprimatur!“ načrtal, a bylo konec kráse. Při slovech „národ,“národ“, „Hus“ a „vlast“ hned husí dostal kůži. Je nalíčena naň to past, či – dech se zrovna úží – to říši hrozí spiknutí? Nu, však ho sami donutí, že opatrnost ztuží. Tak z „tyrana“ hned „cikán“ byl a ze „svobody“ – „kázeň“, by „svatyň“ v „kuchyň“ proměnil, jej hnala o říš bázeň. Co to je? „Rozbít porobu?“ Zde musí stát jen „nádobu“ – oh, je to horká lázeň! Proč stále třít se o říši? Bloud o Žižkovi tlachá! Proč všichni aspoň nepíší jak tenhle jurist Mácha? Ten správný soud má, v těle čest: Ať lámán, v kolo vpleten jest, když nepravost kdo spáchá! 56 Proč nepsat jak on, Zimmermann, člen řádu křižovníků: jak Ferdinand vlád’, svatý Jan smrt podstoup’ mučedníků? Tím věhlas jejich spíš by vzrost a vzdala věků budoucnost by slávu jim a díku! Ach, censore knih, nastala již dávno doba jiná, co českým hájkem lítala ta vaše širočina. Spis váš se prachu nesprostí, leč nad tou vaší hloupostí vnuk ještě ruce spíná! 57
SESTRA MARIE ANTONIE 1828
On srdcem Vlasti patří a já Kristu, on světu živ je a já v zátiší, a přec, ach, odpust', sladký Ježíši, cos jako vánek v šepotu a svistu mé zavalilo srdce teplou vlnou a vzbudilo v něm rajské vůně květ; svých zapomínám pevných pout i let a divné touhy duši mám tak plnou. Když večer okno otevru své cely, omdlévám vůní. Jak by kývaly mi všecky růže, Láska! vzdychaly, a Láska! Láska! jak by ptáci pěli. A do noci se často dívám tmavé, tam k výšinám, kde jiskří na sta hvězd, má ruka chladná, čelo horké jest, když neslyšně tak šeptám: „Ladislave!“... 58 I v snách jej vídám, mezi modlitbami ten jeho milý, zpěvný slyším hlas, a svědomí mi nedí: „Zhřešila’s!“ ni víra má: „To ďábel tě jen mámí!“ I světsvět, i sestry zatratily jistě by krutým soudem mne jak hříšnici, ač z duše k duši most jen zářící se pne to, sen jen spojuje nás čistě. Však Ty, viď, soudit nebudeš mne přísně, můj Ježíši, jenž’s dobrý pastýř náš, vždyť zdá se mi, že s kříže usmíváš se na mne vlídně, když čtu jeho písně. Vždyť když je čtu, mír v duši mé je blahý, jak říkala bych slova modliteb, vždyť cítím, ach, i jemu trn a hřeb skráň probodá a zmučí snad již záhy. Kéž na mne padne bolů jeho částka, kéž aspoň v kraji snů a vzpomínek v těch hořkých chvílích, kdy jen láska lék, smí po boku mu jíti Dobrovlastka. Dej, Bože, duši mé se k Tobě vznésti, ať v pokoře tam klesnu k nohám Tvým a Vlasti zdar a volnost vyprosím, neb jenom v tom je celé jeho štěstí... 59
JAN KOLLÁR NAD SVOU „SLÁVY DCEROU“
Míno, hleď, zde moje „Slávy dcera“! s hrobů slávských svitá kytice, šňůrka perel steklých přes líce, zvon, jenž budí za ranního šera. Ty’s mne vedla do stran světa čtvera, kde vše sžehla válek lítice; slávských rodů padly tisíce, v prachu dál však jiskra svítí sterá. Srdce půl jsem vlasti dal, půl tobě, zde však celé nechám dotlouci, hlásat, že můj národ neztlí v hrobě. Hledím v dál... Šíj láme křivda právu... pak však z moře krve horoucí vzchází po tmách zářné slunce Slávů! 60
KAREL HYNEK MÁCHA
Byl pozdní večer – října den, podzimní den – čas umírání, když poutník mladý zasmušen výš k Radobylu stoupal strání. Jen dál, jen pryč od lidí všech! i v smích by snad byl jeho vzdech; líp v lese je a lépe v poli, ten lidský škleb i soucit bolí, a na vrchu tom – v lese tam jen s mukou, bolem bude sám. Tam dole město – lidí hluk a zášť a zloba – honba divá, a zde jen vichr žalně zpívá zraněné duši ve souzvuk. Hle, co již listí vichr svál, kol nikde květ, strom skoro nahý. Vše zmar – vše nic! Ó, že tak záhy odletí jara ptáče v dál! I jeho mladost – přešlý čas, vše sežeh’, spálil krutý mráz, jen bída, boj a zápas kol, hluboký smutek – černý bol – poušť širá – divé vlny vztek, 61 skaliny tvrdé – vichru moc, močály zrádné – temná noc a hvězd ni jeden paprsek! Ta mladost jeho – jara báj, a v poutech vraha jeho kraj a nelítostně zašlapána ta slza za vším – jeho Máj! A jeho syn!! Snad ani rána se nedočká tam v Praze. Hrana zda nezní větrem až sem v háj? Ludvíček jeho! Lásky květ!! Jen jednou – mžik – své dítě shléd’. Ó, je to jeho dítě vskutku, v tom dětském oku – propast smutku, a nyní zmírá – pustý svět! Jak neklesnouti v žalu tom? Pad’ v suchý mech a hořce plakal, a nad ním smutně kýval strom. A večer víc a víc se smrákal, on nezřel však, jak rudý zákal se šíří, jasní nebes dóm. Teď vzchopil se – vstal vytržen. Zda probděl noc? Zda zří to zoři? Ne, nesvítá to v nachu den. To požár! Sýpky v městě hoří! A křídlem ptáka, letem šipky již řítil se a s vrchu hnal. Kam děl se jeho trud a žal? 62 Po obou cesty stranách sýpky již v plném ohni – děsný svit, leč jiné snad lze zachránit, jak přeběhnout však ohně žár? Stál lidí tlum tu bez vší rady, když přiběhl on, básník mladý – on že by bál se v živlů svár? Již polit, proběh’ plamenem, již nad hořící vhoup’ se vrata – teď skočil – zmizel – v muka všem, a na střechu teď sýpky chvátá, již dosud nestih’ ohně plen, a obkročmo sed’ na hřeben. A na střechu jak vody proud lil ve strašném tom živlu kvase, neb nepřestal ni vichr dout, tvář v nadzemském mu plála jase, jak čet’ bys v ní přes dým a čmoud: „Nad vlastní bol se třeba vznést, vymáčknout slzu, zatít pěst, v tvář hrůze patřit, oko v oku, dál jít muk plamem, zlobou soků vždy výš a výše k záři hvězd!“ Hle, zřel, již hasne oheň tam, lup další se mu nepodařil, leh’ zkrotlý pod ním divý plam. Jak vítězně zrak jeho zářil! – – – – – – – – – – – – – – – – –
A za pár dní zhas’, chor a sám. 63
JOS. JUNGMANN NAD DOKONČENÝM SLOVNÍKEM 24. prosince 1833
Dokonáno dílo! A mně jak by v sluch zněly hlasné zvuky, deset tisíc harf andělských a libý cherubínů zpěv, jak když Tvůrci Haleluja! zpívali, když se vracel z díla do nebeských bran, stvořiv svět. Ach, odpusť, je-li, Bože můj, v tom jen rouhání! Vždyť příliš velká dme radost moje prsa, září oko mé, spočívajíc na tom, co jsem budoval dní ne šest, jak Ty v své božské velkosti, leč jak slabý člověk celý život svůj. Libí hráli ještě jarní vánkové kolem čela mého, křepce šel můj krok, jako k tanci jenom, zrak můj jasně plál, nic se nelekaje trudné námahy, když v mé duši bleskla k dílu myšlenka. 64 A již, ajta, jeseň smutně provléká kadeře mi zřidlé nití stříbrnou, odlétli již z duše ptáci písní mých, zvadly květy moje. Zato stojí tu dílo velké! Dík vám, mocná nebesa, za sílu, s níž léta dlouhá nesl jsem tíhu práce tuhé! Stokrát zmdlel můj duch, pochybnosti těžké rvaly nitro mé, vždy však poznovu jsem z lásky k národu, pro nějž tvořil jsem to vše, se vzchopil zas, kdykoli jsem klesl. Vždycky bylo mi, jako bych řeč naši, potopený zvon, ze hlubiny mořské zvedal na povrch, jak bych spouštěl dolů v hlubokou se báň, plnou zlaté rudy, věky zasutou, a ven na den světlý v hrstích vynášel její lesklý poklad. Jako kahanec um mně svítil ve tmách, péro bylo rýč, od boku však nemoh’ odpásat jsem meč, neboť zpurný Satan, starý lstivý vrah, rušil moje dílo. Odboj podnítil nízkých duchů, plazů slizkých proti mně, oblud jedovatých, s nimiž zápasit při práci jsem musil, ba on podobu na se bral i přátel mých a soudruhů a tím nejvíc zkrušil bolem srdce mé! Stokrát na mne stříkl udavačů jed, slina na mne padla zloby smrdutá, chvály skvělým pláštěm odívali mne, 65 já však obléknut veň, cítil plameny. A já přec jej přemoh’, vraha lstivého, bez moci již svíjí se mi u nohou, syče marným vztekem! Se mnou radujte přátelé se praví, jejichž družná dlaň pomohla mi v díle! Nejvíc na tebe vzpomínám si, Marku, duše duše mé, který věřil’s ve mne, který bratrskou láskou jsi mne zvedal, se mnou nesl tíž práce klopotné – buď žehnán na věky! Hotovo je dílo! Z par a chaosu zdvíhá se jak v jitřním jase pevná zem, ztracený ráj, z něhož vyhnán věky byl národ můj, se vrací, zas, ó, zase živ lid je můj a z mdloby smrtné procitá k nové dějin slávě! Haleluja! pěj, matko Slávo, hory, plesejte, a zvěst radostnou v svět neste, mocní větrové! Zřím jak ve snách, jak již z kupy vzácných rud, jež jsem vynes’ z hlubin, kují pěvcové zářné zlaté šperky Vlasti na šíji, bojovníci meče, dělník nástroje, všude, všude, všude zase hlaholí jazyk otců našich – ba jak pne se sluch v šedou dál až věků, všude zaznívá jeden slávský jazyk, libý, lahodný, od Šumavy naší dálný po Urál! – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
66 Ó, kam zanesly mne radost má a sen od života bolů! Jediný můj syn vedle v loži stená! A teď volají k němu mne – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Ó, Bože! Dokonáno jest i tam vedle! Mrtev syn můj jediný! V jakou hloub se kácím s výše pýchy své! Pomstil ses mi strašný, lstivý Satane!! 67
FRANTIŠEK I. Český kronikář píše
Mé péro chví se v ruce – mrtev sic je císař už, leč Metternich je živ a s ním dál útisk, nevolnicvínevolnictví, tma a vláda policie, špionů. Svět v době, kdy sed’ císař na svůj trůn, se třásl celý, jak by kyklopi věznění v zemi byli na povrch se vydrali a svými kladivy bušili v řády staré. Bratrství, svoboda, rovnost! Revoluce řev se nesl světem. Císař bázlivý se ulekl: jen tento požár kéž se nepřenese v ztrouchnivělou říš! Hranice zavřít, ihned uvěznit, kdo přejít chtěl by, aby nenesl snad sémě zhoubné. Kdyby bylo lze, ach, ještě nové hory postavit na hory pomezní! Jen skulinku ucpati každou, první jiskérku jen zašlápnouti rázně. Vyslídit, zda netvoří se spolek tajný kdes, co píše kdo, co myslí. Zostřena 68 knih censura a potlačeno vše, kde zatíkla jen nespokojenost, a zdánlivě klid všude, mrtvý klid. Leč duch se zdržet nedá, volně vlá, a tak i záchvěv bouře francouzské k nám vnik’, kde trpěl sedlák-nevolník a měšťák pod jhem krutých úřadů. Bratrství, rovnost! Vzpomínáno si, ač jenom matně, řádů husitských a Českých Bratří, a když Bonaparte svobodu zdeptal a náš vytrh’ voj, pěl o Žižkových činech rekovných. Rusové táhli přes náš kraj, a lid v nich bratry zřel, a požár Moskvy pak osvítil všecka srdce útěchou, že slovanská říš velká za námi. Z té přec jen strach byl. Klidni byli jsme, a odpor k Prusku záludnému zval si nerozhněvat věrné národy. Tož proto jen, ne z lásky otcovské, nám dovoleno pěstovat svou řeč a tisknout knihy, budit písněmi svůj národ ze sna. Teď již viděli, že není mrtev sladký jazyk náš, tož proč mu nepřát, aby tu a tam se ozval zase, když tím národa se koupí věrnost? Vždyť i příjemno to bylo sluchu panovníkovu, že o řeč jednu víc, z níž ke trůnu 69 se vznáší vonný oblak kadidla, jež oslavuje starý jeho rod a jej jak Otce věrných národů... 70
PŘED PRVNÍM ČESKÝM BÁLEM 1839
Slunéčko se ranní překlonilo přes střechy a přes barokní štíty a již v prostou světničku se lilo radostnými, jásavými svity; nakupilo plno zlata v mih na papíru stoh i řadu knih, skropilo i lůžka povlak čistý, vyzlatilo rámek prastarý, po dubové skříni šlehlo místy i strun tklo se staré kytary, ba i kolem příšerné té lebky, jež se tady šklebí, jistý znak, že tu sídlí Aeskulapův žák, tkalo závoj zlatistý a hebký. Jak by říc’ to slunce chtělo zimní: Ledu si a sněhu nepovšimni, mladý muži, jenž tu v dlaně vkládáš hlavu svou a v tajích vědy badáš, sni, že venku jarní teplý den, že vše pučí, kvete, hoří, zraje, 71 plny zlatých klasů že jsou kraje a květ každý rosou operlen. Ó, jak poslech’ rád je, ó, jak rád, ohněm jarým sálal a byl mlád, vždyť sám toužil po té nové vesně, teplý vítr by zas vlastí dých’, puklo vše, čím zima svírá těsně, na křídlech vše vzlétlo svobodných. A již stranou jak škvár všeliký letí hrubé knihy, expliky, a dřív než stroj starých hodin hrk’, načrtal již lehce bílý brk: „Nelkej, vlasti, slzy usuš sobě! V jarodechém všichni závodu Spějem pouta lámat v tvé porobě, Slavověnce víti národu.“ Ne, ne, jinak v duši své to cítil, koho chabým slovem tím by vznítil? Vzmach – a rázem pod silnými škrty mizí veršverš, i druhý, třetí, čtvrtý, pak i kolmo přes vše čáry běží, jak by slova chytila se v past, jak by spiatá uslzená Vlast dívala se smutně okna mřeží. „Nelkej, vlasti, slzy usuš sobě –“ znova počal bědný poeta, 72 nepřipsal však nic již o porobě, jinam mladá mysl zalétá. V očích blýsklo, zasnila se tvář, jak by ve snách dívčí spatřil vnady, za Marií květné do zahrady zlákala ho zimní slunná zář. Marie! Naň nyní vzpomíná-li, těší-li se, kdy ho uzří zas? pozdravíPozdraví-li, až ji shlédne, z dáli drahých očí těch ho žhnoucí jas? Co již slastných pocítil s ní chvilek na šancích a jinde těch dvé roků a jak jásal, že ji pevně v boku utkvěl šíp, jenž vmet’ tam sladký Mílek. A přec často – plna rozmaru, na tváři má pouze lehký smích, o sálech sní zlatem zdobených, o lokajích, jízdách v kočáru; malá jizba nezdá se jí rájem, pro věc vlasti malý má jen zájem; nejednou ho těžce v srdce raní, zapálen když nové pro knihy horuje a horlí, znenadání spouštějíc své hlasné: Hihihi! K smíchu jí, co zatím v mokré hlíně načrtala, nebo něčí nos, líčí, jak si soused natrh’ šos, s kytkou přát jda k tetce Karolině. 73 Inu, dítě – pohádkou mu svět, k výtkám hodí hlavou – dupne nožkou, však ji změní, nejde to tak hned, i sám čas mu pomůže svou troškou, vše se poddá – naděj na to skládá – ačli jen má upřímně ho ráda. Bohunka též pomoc’ mohla by – však zřel Marji prvně u Svobodů – a svým vlivem v jemnou uvést shodu s hloubkou ducha dívčí půvaby. Bohunka! – toť děvče zase jiné, dobrá, milá duše, nadšená pro vše, z čeho národu zdar plyne, vzdělanost a pokrok znamená. A jak knihy miluje i písně, první kráčí v šiku českých žen, mdlobu, slabost mužů soudíc přísně! Hned ji dojme veršík prostý jen, hned ji láká záhad hvězdných sfinga – inu, žačka pana Amerlinga! Vždy jen tam, kde jasné hvězdy zřít vyšších cílů, milé oči upne, škoda jen, kde hloubky také cit, že je srdce lásce nepřístupné. Má jen v srdci národ, není v něm místa víc snad? Je jen Vlast jí snem? Nebo lásky slast již okoušela, a květ srdce zrazen motýlkem, uzavřel se navždycky a zcela? 74 Ne, ne, klidná a též chladná snad, nemůže neb nechce milovat. Neví, čím se duše v lásce chví, nezná její závrať ani muku, jenom v tichém, teplém přátelství umí skýtat těchu, stisknout ruku. Tak muž mladý, cítě obou vděk, zapomenuv básně, zajat sněním, s rostoucím si kreslil zalíbením dvojí milý dívčí obrázek, když vtom náhle jemných snů těch tkání přetrhlo mu rázné zaklepání, a již statný muž v síň vcházel rychle s bodrým, hlučným: „Zdrav vás Pánbůh, Pichle!“ Ten již vstával, ruku vřele stisk’: „Vítejte mi, pane starý Vňoučku!“ – Nad vše Vňoučkovi byl vlasti zisk, rád se družil ke vlastenců hloučku, jadrný a vždycky doufající, zardělý – teď více, neb se ušel – vnes’ vždy zdravý dech. A k plné líci černý šátek na krku mu slušel. „Vlastenče, toť zrovna jaro venku, aj, co vidím – smím-li věřit hledu? – podvádíte tajně paní Vědu, objímaje Musu milostenku.“ 75 – Vše„Vše jsem škrt’ – přec zříte, pane starý, Musa odpírá mi sladké dary, jen tak někdy zkouším také pěti, národu jeť třeba platit dluh, a pak ničím vše jak Kronos bůh, pohlcuje vlastní svoje děti. Vše jsem škrt’, co psáno na tom listě, a je líp tak (krev mám trochu prudkou), než by censor zle v tom řádil hrudkou, polovic by básně přetrh’ jistě. Krutě zuří nový Zimmermann, „vlast“,vlast‘ a „národ“,národ‘ v očích je mu solí, nebezpečím, hrůzou Žižkův stan, o „svobodě“,svobodě‘ psáti nedovolí, a mé verše vlasti o porobě změnil by snad na vlast ve syrobě. –syrobě.“ „Nuž pakpak“ – trochu pousmál se Vňouček – třeba„třeba krotit zatím prudkou krev, písně skládat pannám na klobouček, na Minku neb Ninku dýchat vánky, s pastýřkami zbloudit do selánky, chválit české pivo, český zpěv – je vám zpěvcům sice víno dražší, ale myslím, obyčej to cizí...“ – V„V Mělníce i zde kol Prahy naší vinic dost přec a v něm révy ryzíryzí“ – Pichl vpad’. „Nu ovšem, pravda, pravda, v celém světě slavné vína jméno, 76 našinec sám rád si někdy zavdá, a přec toho upřímně mi žel, že je v básních pivo povrženo, slavný přec i domácí náš chmel.“ – Z„Z vína jak když oheň slunce sálá, zjaří mysl, k činům duch jím hnut!hnut!“ – nadšená se nese vína chvála. Ale Vňouček směle pivo brání: „Ano, slunce hřeje z vinných strání, ale z piva hořce voní země, při něm každý zapomněn je trud.“ – A„A těch trudů dost!dost!“ – dí Pichl temně – o„o to již se stará hejtman Muth. Samý útisk, výslech, samé tresty, pokoj má jen, kdo je hezky tich, skrčí se a všemu jde jen s cesty, hlavně pokoj chce mít Metternich. Co nám platno, že již jinde zas svobodnější doby zavál dech? U nás pořád zima jen a mráz. Samí Němci jenom v úřadech, kdo tam z našich, krčí se a bojí, zapírá svůj rod i jazyk svůj, nebo dávno nezná už řeč svoji, řeč své matky, Bože polituj! Naše šlechta německy jen mluví, francouzsky neb po vlašsku druh k druhu, 77 jazyk náš jí pouze řečí sluhů, trpěnou jen u kojné a chůvy. Není škol a cize zní to v chrámě, jak když pro nás není ani Bůh, posměch nás jen stíhá, zloby duch...duch...“ „Ale, ale, milý Bojislave –“ ozval se teď Vňouček – „připadá mně, že jste vzal dnes brýle příliš tmavé. Hůř již bylo a teď pořád lépe, jenom oko nevidí to slepé. Spali jsme – teď protahujem údy, oči mnem. Sám víte, co již květů milodechých vzrostlo z české půdy na podiv a úžas všemu světu. Ne, ne, všude pučí to a raší, bouřný proud se vlní pod ledem, o krůček jsme dále každým dnem, již i leckde v úřadech to straší, víte přec...“ – Vím„Vím všeckovšecko“ – rukou mách’ horlivý a činu chtivý Pichl a pak teskně z celé duše vzdychl: – Ano„Ano, venku, ve vsích, v chaloupkách i v té tmě a v nejhorším tom hoři dále žila naše řeč a žije, jak když v chrámě věčná lampa hoří a nám těchu v teskné duše lije; a teď mnozí po tom českém kraji 78 v lampu pilně olej dolévají, šíří knihy, jako apoštolé hlásají to naše z mrtvých vstání, osévají, úřady nechť brání, k nové sklizni vlastenská ta pole učitelé, kněží. Ale v Praze? Zde vše naší vysmívá se snaze, tolik práce takou řadu let, a je věru myšlenka to bolná, jak tu k předu těžce jdem a zvolna, plných plodů hrubě nevidět. Doma trochu sem a tam už nyní česky mluví naši měštěníni, ale venku, v krámech, ulicích, v hospodách – ne nespočtete do sta smělců, jimž řeč rodná není hřích. Je to, jak když šaty vezme pěkné, kdo jde ven, a halena dřív svlékne domácí se, odřená a sprostá. Kruh náš stále malý je a úzký. Kde pak český ozývá se zpěv? Kde jsou české spolky, české schůzky? Jaká řeč z úst paní zní a děv? Pane starý, Praha pořád dříme. –dříme.“ „Nu tak, vlastenče, ji probudíme, toť by v tom již ďasi byli všeci – a tím právě k své jsem přišel věci: vzkazuje vám redaktor pan Tyl, 79 v čilé hlavě snuje podnik nový, abyste dnes večer k Šmilerovi v kafírnu se jistě dostavil. Považte jen: český bál se chystá! Já tam také přijdu dozajista, snad i jiní, též Tyl Branimír bude pozván, však ho dobře znáte, jak ten měšťan hoří k věci svaté. Na shledanou tedy na večír, a teď báseň opište jen čistě...“ – Sbohem„Sbohem, pane starý... Přijdu jistě. –jistě.“ 80
NA TRHU V Praze 1840
„To koupili moc dobře, Frau Verwalterin, já nožičky jsem vzala dneska telecí, ty můj rád smažené. Br! je to zima dnes! No, jako v lednu, ještě měsíc potrvá nám chladno, myslím“myslím.“ – „A co panna dceruška, hodně-li tančí?“ – „Byla ondy na bále, moc jí to slušelo!“– „Frau Räthin, jak pak ne? Vždyť je tak rozmilá!“– „A jejich Lieschen ne? Mám ji tak ráda! Ach das liebe, brave Kind! A na bál nepůjde?“ – „Ne, trochu kašle mi, tak ani nedbám letos.“ „Pranic nezmešká, vždyť je tak mladičká, ač právě tenhle rok jsou bály tuze krásné“krásné.“ – „Slyším, nějaký že taky český bál se chystá.“ „Ach, mein Gott! Snad nemyslejí, probůh, ten bál vlastenců? No, tam bych dceru ani za nic nevedla, takové sprosté as to bude, so gemischt, děvečka asi samá, trocha studentů a bláznů potrhlých“potrhlých.“ – „Nic nevím, slyšela má dcera jenom od filosofa, co bydlí u nás v domě... moc se chystají, prý v Konviktě to bude, i pan purkrabí 81 a městský hejtman přijdou...“ „Že by věřili těm jejich hloupým řečem, Frau Verwalterin! No, hejtman možná, s hůry nakázali as, by dával pozor při tom na ty ztřeštěnce, co obrátit by svět nám chtěli na ruby a poroučet, jak páni mají v úřadech a my snad doma mluvit, hi-hi-hi-hi-hi!“ – „Už tuhle Lieschen půjčil mladý student ten nějakou českou knížku... ale musila mu to zas vrátit, zčerstva... Na lešpapíru to byly básně...“ „Dobře udělali tak, že nedali jí číst to. Eine Frechheit war’s! Má Schillera přec doma, chce-li básně číst, nač hloupé veršíky a lauter Vlast und Vlast?! Kdo k lepším kruhům patří a kdo vskutku má höhere Bildung, nic přec nebude s tím mít; můj vždycky říká, že by mělo zavřít se pár horkých hlav těch a že potom pokoj byl by navždycky!“ – „Nu, nevím, nevím, přidává se k nim i šlechta...“ „Klamat nedají se tím, jen na oko. Však abych o tom bále řekla jim, co u nás vyprávěl, když česal dceru mou, pan Kapička... Prý nikdo vpuštěn nebude, kdo zkoušky nesloží dřív z jejich jazyka, jen povážejí, prosím, tohle bláznovství? A v sále uvnitř tam prý budou uprostřed mít českou gramatiku jako na trůně a kolem budou tančit jako Židé kdys před zlatým teletem“ – „To není možná snad! –“ 82 „Už je, už je, má milá, ještě naposled teď aby učila nás uns’re Marjánka a jejich Katy...“ – „Inu, divně na světě se někdy motá to, Frau Räthin, kdož pak ví!“ – „To taky říkám, ba. Tak, Frau Verwalterin, jsou hodně zdráva! Toho jejich andílka že líbám v duchu“ – „Mockrát pěkně děkuji, Frau Räthin, přijdou někdy zase k nám, už teď spěchám...“ 83
ČESKÝ BÁL 5. února 1840
Veliký sál v Konviktu jeden šum a ruch. Že už je nás tolik tu, nikdo neměl tuch. Měšťan, šlechtic, byrokrat, dívek celý květný sad, a ty všecky spial a zvlád’ jeden plesný duch. Barvy naše národní všude zdraví hled, světla planou, hudba zní, kolem tance let. Nad světla však zářivá (nezabudeš za živa!) vlastenců všech usmívá oko se i ret. Nad hudbu řeč sladčeji česká zní – jak dout van když cítíš nadějí! – ne již skryta v kout; 84 však už dost se krčila, lahodná a spanilá, čas je, by se rozlila bez bázně a pout. Hlavou kývá dobrý Tyl v šumný rej a vír, Pichlovi, jak by se lil rokot rajských lyr, mladý Rieger pro panny má jen zrak, a Villani tančí, stále zadaný básník kavalír. Což to dnes, že na rtu sten, mnohý trpěl chud! Zapomněn dnes, zapomněn všechen hnět a trud; oči hoří, tváře žhnou, krásné dívky v kolo zvou, co dnes censor s hrudkou svou a co krutý Muth! Vtom však shon a chumel, chvat – vše se zachvěje. Má i dnes v číš padnout snad hořkost krůpěje? Ne, ne, žár zas na líčka, mrzutost jen maličká: 85 vlásenkář se Kapička vetřel do reje. O bálu zlý trousil vtip, žel prý starých dob, a teď vdral se kout zas šíp nových han a zlob. Již ho vedou za ruku, hoďte plesných za zvuků v smíchu za ním paruku i ten starý cop! A dál v tanec, rej a let! – ne jak před rokem, teď už půjdem stále vpřed jarým poskokem. Dnešek slib a zástava: nová doba nastává, puká led a roztává, v květy pučí zem. Co tu zář plá, zvoní číš, Praha tichá spí, však se jiná, jiná již zítra probudí; se srdce jí sejde mráz, bude česká, naše vráz, přivine v své lásce nás všecky ke hrudi. 86 Nic se nediv, matičko, vždyť byl český bál! Nemni, že jen kratičko sen se ti to zdál; srdce bijí, pne se páž, hle, co dcer a synů máš, na sta ti jich v boj a stráž bál dnes vydupal! 87
IDYLLAIDYLKA 1843
Na černé desce svého sekretáře cos psala, psala hbitě Bohunka, a jako zlatá, lesklá korunka jí v slunci plála hebkých vlasů záře. Ve škole otec – klid kol přehluboký, i psala, jen se zamýšlejíc časem a zase čtouc svou práci tichým hlasem, že neslyšela za sebou ni kroky. Vtom silná ruka, ale jemná, bílá se natáhla a papír uchvátila. „Ha, tajemství! ha, vinník dopadený!“ Vráz vyskočila dívka, páž svou pnula: „Doktore Pichle!“ Ňadra se jí dmula, a v tváře hrnul červánek se studu. „Hned vraťte mi to – hněvati se budu!“ „Ne, nevrátím!“ – „Ach, vždyť to nemá ceny, ó, prosím vás!“ Leč co tak v jednom plamu se napínala, by plen vyrvala mu, on smál se jen a vzhůru drže list, již vzkřik’: „Ach Bože, toť jsou verše vaše – jste básnířka, nic nerděte se plaše, vás Musy líbají!“ A začal číst: 88 „Jak mne to táhne tam – vy, jasné hvězdy, k vám...“ a dál a dál, až jemná píseň celá v síň plnou slunce dovyzněla pak. A dívka stála tiše, její zrak na ústech visel mu, a jen se chvěla. „Ach, Bohunko, ach, co vám říci mám? Jste pěvkyně, toť plod je chvíle svaté, ó, zdali více takých šperků máte na hrdlo Vlasti?“ – „Ano, ale skryté, jste první, jenž to víte na zemi – doktore Pichle – prosím – slibte mi, že nikomu to – nikdy – nezradíte!“ „Což tolik Vlast má perel již a květů, by utajeny směly zůstat světu, zrak nepotěšit?...“ „Květy mé jsou prosté – snad ano – pozděj – pod jménem snad cizím –“ „Ó, Bohunko, jak citem pláte ryzím, má úcta k vám jak bílý plamen roste. Ach, rozumím vám, nedbám také slávy, jen vlasti sloužit chci a budit, budit a při tom třeba o kůrce se trudit – na venkov půjdu... dech tam vnesu zdravý – dnes již se loučím – snad se řítím v boje – leč za tajemství vaše dám vám svoje: Mám, Bohunko, vás rád! Já roky celé ten sladký taj jsem ve svém srdci nes’, než co jsem přečet’ vaši píseň – dnes, ó, Bohunko, zda moh’ jsem mlčet déle? 89 Snad čekat ještě, spíš by bylo správno, leč, Bohunko, – zda chceš mou ženou býti, zda ráda mít mne můžeš celé žití...?“ A dívčí šept zněl stoudný: „Mám již dávno.“ Pak stulilo dvé hlav se, v touze žhavé se zkloubily jak na pouto dvě ruce, ret k retu skočil jak dvě jiskry prudce, a „Bohunko!“ jen znělo – „Bojislave!“ v šept lásky sladký, horoucí a milý. Kdo všim’ si z nich, že právě v této chvíli tvář vyholená v dveřích zjevila se – Bohunčin otec – starý profesor – a v růměnné té tváři milý zor že na obrázku tom se tiše pase? V svém popelavém šatě s knoflíky, jež leskly se jak stříbro, veliký jak duch tu stál; teď sáhl tiše k šosu a pikslu vytáh’ – šňupec nesl k nosu, pak modrý šátek, bíle tečkovaný, vznes’ potichounku, by smet’ prášek se rtů, s úsměvem dobrým – ale vtom, eh, k čertu! kých’ nehorázně. Rázem na dvě strany dvé spěje hlav. „Tatínku!“ Děvče letí a v jabot jeho vesty tvář svou kreje. Cos Pichl koktá. Ale kmet se směje tak šelmovsky a volá: „Děti – děti!“ 90
PÍSNIČKA O KRÁSNÉ ANGELINĚ
Znám já jednu pannu krásnou, tvářinky tak zardělé, že nad milostenkou žasnou sami svatí andělé. Angelino, dcero Flory, dítě rajské milosti, z nemoci, ach, jsemť já chorý, z trápení mě vyprosti. Z tvojich očí sladký Mílek do srdce mi vystřelil, a já, ouvej, od těch chvilek neznám světa kratochvil. Před láskou jsem na outěku, ale marně prchnout jí. Krásná Linko, dej mi léku, ať mi ránu zahojí! Od těch dob, co na Besedě spatřil jsem tě, světice, 91 tvář mi hubne vůčihledě jako líčko měsíce. Již i pan direktor s tváří vyčetl mi srdce žal, když dnes kaňku v kanceláři na Bericht jsem udělal. Slituj se, ach, krásná panno, nezastírej tvářinku, sladkým rtíčkem šeptni: Ano! jednu přej mi hubinku. Růže tvoje mají trny, ale ty z nich nejkrašší, rajský květ jsi bez poskvrny, pohled tvůj mrak zaplaší. Neodpírej mojí touze, dej mi rtíky k pocelu, tebe chci, jen tebe pouze, sloužit ti jak andělu. Abych tě měl jako v chrámě, tatíčka pros i máti, na náměstí dům ať dá mně s tebou, Linko, připsati. 92
KAREL HAVLÍČEK V MOSKVĚ
Co tu klecí a co ptáčat, v každé několik! Mají v bělokamenné tu MoskvěMoskvě, věru, pěkný zvyk. Ptáky v klecích přivezené lidé kupují a jim na dnešní den velkonoční volnost darují. To je ruchu v celém trhu, to je radosti, když se jaký zpěváček ten milý z klece vyprostí. Na všech stranách třepot křídel a křik jásavý, nasytit se ani sám nemohu této zábavy. 93 Za ptáčaty volnými se dívám v oblaky a na jiné pořád musím myslet – naše zpěváky. Zpěváky v klec těsnou zavřít, to je velký hřích, to já nejlíp usouditi mohu, však jsem jeden z nich. Ale jinak, páni bratří, už by čas byl pět, nejen pořád, že má Bětulinka rtíky jako med. Ne, že outlounké květinky voní na jaře, zazpívati také o svobodě jednou rázně, bujaře! Aby ten zpěv ve Vídni byl slyšet a byl takový, že by až v něm zachřestily drsně naše okovy! Bojíte se zpěvci naši? Nedivím se vám, ale já tu píseň, nechť mne lapí, já ji zazpívám. 94 Pokud jazyk nevyrvou mi, zazpívám ji přec, ale, kde ach, na mne připravena, čeká už má klec? Zavrou-li mne jednou do ní, nepustí mne, vím, leda s hlavou na krev otlučenou, s křídlem zlomeným. Nevznesu se jak vy, ptáci, víckrát k nebesům – v základech však zapraská tou písní Habsburský váš dům! 95
BOHUSLAVA RAJSKÁ v předvečer svého zasnoubení 8. srpna 1844
Jak v zahradě, když přes ni přehnala se bouř divoká, je nyní v duši mojí. Před chvíli ještě v bázni, nepokoji vše zmítalo se, a teď klid je zase. Klid, zase klid, leč na zemi, hle, leží stržené sněti, pokácené kmeny, a jedné růže keř tu rozlomený, dnes ráno ještě nádherné a svěží. Ó, Bože můj, jak rvalo mne to, hnětlo, jak mučily ty domluvy a zmatky! Já k hrobu klesla, volala kyn matky, pod křížem úpíc, hledala v tmách světlo! A nyní po všem – dozněla bouř krutá, je ticho v duši, ale ticho teskné. Na listí déšť se, slza v oku leskne, leč poslední to už – jsem rozhodnuta. 96 Můj Slavoji, můj učiteli drahý, ó, nevyčítej, že mi klesla síla, ó, nelkej pro pád vznešeného díla a marný že tvůj hlas byl a tvé snahy! Sen, veliký sen hřál mne v duši sladce: sad růží celý vypěstovat Vlasti, dcer pravých, a jí na srdce je klásti, ó, co v tom bolu, ideálu vzdát se! Teď zahrádku jen malou míti budu, v ní poupátek pár zbylých po stolistce, již rozvanul dech smrti k hrobní zídce, a jeden strom, jenž něm tam stojí v trudu. A strom ten sílit, aby znovu vůkol se jeho květů vzácných lila vůně, a poupátka ta hřát, jichž srdce stůně po matce mrtvé... to můj bude úkol. Jdu k němu pevně – vím, ten krok je nutný – přes vlastní srdce kráčím, Samoslave, ó, neupírej na mne vyčítavé své oči, pohled bolestný a smutný! Čtla znovu jsem dnes – naposled – tvé listy, a mnohá horká slza skrápla na ně, můj neukrotný orle od Kriváně, a cítila tvé lásky plápol čistý. 97 Tvá něha srdce ovívá mi dosud, dál perutí svých unášíš mne letem – ó, nech mne jít, kde víc mne třeba – k dětem, ty vzleť – já půjdu naplnit svůj osud. Ó, vzleť a povznes nad smutek se všaký, nad štíty hor svá rozpni silná křídla, střez lidu svému věčná Tatry sídla, bij v nebe, rozplaš tuče tam a mraky! Svým výkřikem zbuď ty, kdož rádi zasní, svobody zákon vyryj ve skal desku a urvi lidu slunce plam, jas blesků a v jejich ohni spal i bolest vlastní! A jsi-li zraněn příliš v lásky pýše, v svých horách zalkej, až to zachví lidem – jen neotřásej už mým těžkým klidem, nech k oběti mne pevně jít a tiše... 98
NEZABUDKY (Honorata z Wišniowských-Zapová píše do svého deníku roku 1846.)
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Já doufala jsem v život jiný zde v Praze, mužem vychválené, já snila: jako do pramene když rybku pustíš z košatiny, hned uchvátí mne bystrý proud, kde radostno je žít a plout, a v šumném víru pochová se to, co duši stále chvátí, ó, dobrý otče můj a máti! – stesk po vás, krajích domova. Šla v novou vlast jsem... Chtěla v práci se pro ni vrhnout o překot... Ach, jak se sen můj brzo ztrácí, já do stojatých padla vod z těch křišťálových svojich říší – co teď, můj Bože?... těžce dýši a vidím... moje mysl bludná se zapříst dala v zdání klamné; chci čistší vzduch...! a rtmut, jenž u dna, se zvířil jen a valí na mne. 99 V tom novém kruhu paní, děv zprv rod můj vábil, okouzloval můj štíhlý vzrůst, mé tváře ovál i temný vlas – můj celý zjev. Jak pták by vzácný z širé dáli byl zaletěl k nim s duhou per, si šepotaly o mne chvály a báje mnohý u večer. „Je krásná!“ – „A též chudá není“, „Potockých jsou s ní spříbuzněni“spříbuzněni“, „Prý hraběnka...“ I se rtů mužů jsem slyšela jen lichocení, že řeč má hudbou, sladce zníc. Já všem jsem nesla srdce vstříc a v srdci šťastném zdálo se mi, že bratrem – sestrou – každý z nich, že host jsem z krajů dalekých tu našla druhou rodnou zemi. Leč brzo vzpíral se můj duch daň platit, již ten žádal kruh. Vše velebit jsem, chválit měla, vším nadšena a šťastna být, za kulhavý rým věnčit čela, „Jsme nejlepší!“ vrýt ve svůj štít. Zpěv český slavit, české víno a český lid a český znak a odvrátit se, zavřít zrak, kde ty si hovíš, zlo a špíno! Ach, ovšem, v básních přesladce 100 lze za vlast, národ umírati, leč líp se skrčit, schovat se, když biřic jde a hrozí kati! A sejdem-li se, milé družky, ach, o čem mluvit – pro Boha? – než, jak nás trápí naše služky, co paní zkusí nebohá a krajky v jaké prát je vodě a co as bude z jara v módě... Kde odvahu jsem k všemu vzala já mladičká, ba skoro dítě? Na hudbu, knihy jsem se ptala, a zamlouvaly rozpačitě. A když jsem řekla bez okolku, co zřít bych chtěla raději, ten úžas! „Hleďte na tu Polku, jsme nevzdělané, sprosté jí!“ „Vše haní, nic jí po chuti!“ „Nu, nikdo jí přec nenutí...“ „Však víme, jak to v Polsku chodí!“ „Jsme v očích jim jak jejich sůl...“ „Tam ve špíně se muži brodí.“ A se žahadly celý úl již hrne se... Vír zmatený. A muži? Krčí rameny. Můj muž – ó, vroucně má mě rád, než vše jen hledí omlouvat a mírnit slovy medovými: 101 „Nu, pravda – líp však bude už...“ A jediný jen ční tu muž – Havlíček Karel – rázný, přímý, jenž pravdy nic se neleká – ó, vím, ten jistě nejde s nimi! Ach, otčino má daleká, jak toužím k Tobě ve svém stesku! Tam vyplakat svou tíž a trud, kde šumí do snů drahý Prut, k těm střechám, v mech a do netřesku jež halí se tam v údolí; v náš milý dvorec se zahradou, kde staré chvějné topoly své za večera stíny kladou; v tu jizbu naši, kde tak milo a teplo, shoda rodinná, kde o jitře se vlasti snilo a hrávali jsme Chopina...! Kde i v ten krutý zimní čas, kdy sníh se bílý na všem třpytí, jsem slýchávala vlky výti a neděsil mne jejich hlas. Ó, zas je slyším... do noce je žene hlad a do závějí. Jsou blíž... a vyjí divoce... Leč teď se bojím, teď se chvěji... 102
BALLADA SVATODUŠNÍ 1848
V dav na bílém koni svém mladý Frič vjel, ten pod ním jen tančil, se vzpínal a chvěl, jak stín když jej na blízku plaší. „Ej, letnice, veselé letnice, ven z domů, kde proudí dav nejvíce, již nic se nebojte, braši!“braši! „VenVen, hlásati volnost a svobodu, jež letí od národa k národu, kde třeba, v třeskotu zbraní; ať jásotem všechen ji pozdraví lid, ej, svobodu,volnost si nedáme vzít a třeba-li, umřeme za ni!“ – Toť„Toť opravduopravdu“ – usmál se vesele druh, jenž po boku jel mu – jak„jak v apoštol kruh, jenž bázní hyne a zmírá, když boží se snesl mohutný hlas: „Již,Již otevřte, v davy vyjděte vráz, a velká síliž vás víra!“víra!‘ – Vše s mojí se shoduje představou, jen jazyky scházejí nad hlavou, 103 by se nám ohnivě vtiskly! –vtiskly!“ Vtom od Letné blesk a dunění děl. A se smíchem, který až do stáří měl, vzkřik‘ Frič: „Zde máš je, už blýskly!“ 104
TYLŮV SEN 1853
Zrak mdlobou zamk‘ se, hlava znavená na ruce padla těžce – usnul Tyl při noční práci, a ten jemu zdál se živý sen: stál v úřadovně své, v té neúhledné jizbě vojenské v kasárnách pražských. Ale dnes ta síň se všecka leskla, čistá, úpravná a vyzdobená nějak slavnostně zelení svěží. Také nebyl sám tu jako jindy, kolem sebe zřel kruh známých tváří, četných vojáků a úředníků, a ti všichni kol zrak upírali k němu s úsměvem. A nyní z hloučku setník Zelinka vpřed postoupiv, mu ruku stisk’ a děl: „Mne upřímně to těší, pane Tyl, že oni právě byli jmenován přednostou po mně – ani kdyby již hlas krve nemluvil tu – měl jsem rád je pro tu skromnost jejich příkladnou a pilnou práci. A též zásluhy snad trošek mám, že takhle vysoko až přivedli to. Neříkal jsem vždy: Divadla nechají, to není nic 105 pro ouředníka, ještě o místo by přijít mohli, a co budou pak? Snad komediant, nejvýš direktor hladové tlupy, jež jak cikáni od města k městu vleče bídu svou. A vidějí, jak dobře bylo to, že poslechli mne – dnes jsou přednosta té kanceláře zde – a upřímně jim gratulujem všichni. O děti teď svalí se jim starost, a i groš jim zachovají – tak jsou hodně zdráv!“ A nyní všichni, co tu stáli kol, se k němu hrnuli a hučelo to v síni jako v úle... A vtom Tyl se probudil. Zrak protřel, zmateně se rozhléd’ kolem... V jizbě venkovské tu dlí; jak večer teprv přitáhli, vše rozházeno ještě. Na lůžku spí chorá jeho žena, na slámě si milá Anna s dětmi ulehla, a on... ach, Bože, píše na bedně kus na zítřek – ó, strašné bídy té, z níž není spásy!... Svíčky oharek již dohořívá, jistě dlouho spal. Leč co se mu to zdálo? Ano, ví, o úřadě to bylo, přednostou ho jmenovali, veliký měl plat... Rty stáhl v úsměv bolestný a vzdych’: „Ne, zaplať Pánbůh, že to byl jen sen!“ 106
BLOUZNĚNÍ Pavel Jos. Šafařík v dubnu 1857
Že zítra mám jít na policii? žeŽe ruský řád mi poslán? Ha, ha, ha! Ta léčka se sic vábně zavíjí, leč nepadnu v ni. Ne, ne! Neblahá by byla chyba to! Zas jako dřív by začli: Proč jste, z čeho jste tu živ? Zde pro učenost vaši mez je úzká, jít do Berlína moh’ jste, Vratislavi, a přec jste tu, co drží vás tu, baví? Nedostáváte tajně ruble z Ruska? Bibliothékar, pravda, jste, věd znalý, než stížnosti se těžké na vás valí, prý knihy jste... A co mne mučit budou jak na skřipci... ó, jemný mám já čich! sem jiní zatím vpadnou, v síň mou chudou, a budou pátrat, v kupách spisů, knih, jak psi, když ztratí stopu zvěře štvané a hledají ji... Ustaňte již, pane, nic nenajdete... jenom zpřeházíte mi rukopisy... ano, zde mé dílo: „Starožitnosti“. Co se znelíbilo v něm Vídni? Kde mám dopisy své skryté? 107 Nic nemám, nic! A táhněte již k ďasu, mám mnoho ještě práce, málo času. Co chcete víc? – Vám, milý Pogodine, to svěřím šeptem: všecko spálil jsem, i vaše listy, neníť spásy jiné, vše hořelo tak mocným plamenem, neb láska k vlasti plála v tom i k vědě, a já jsem plakal... Pogodine drahý, vždyť sotva zřím vás, zrak můj vůčihledě mi slábne, hlava holí – těmi vrahy, ó, Pogodine, budu jistě zhuben. Že zima klesá, máj se leskne? Duben že vane vzduchem, rdí se už květ broskví a s ním se vrací v srdce nová naděj? Jste hodný, že jste přijel ke mně z Moskvy, leč uprchněte, uprchněte raděj, než najdou vás zde u mne. Do daleka jen pryč, jen pryč... než padnou rány hromné. Vždyť vyhnanství mne, víte, žalář čeká. Ha, slyšíte? Kdos klepá... To jdou pro mne! Kam utéci? Kde skrýt se?... Pogodine! – ach, probůh, kam jen zmizel mi to v šeře? A kdo to zticha otevírá dveře? Čí tvář že mi tak usměvavě kyne? Ach – to jsi ty, ty Mefistofle?*) Blíž jen pojď, jen pojď a popas oči již si na mé bídě... Pro učené spory ——— *) Tak nazýval Šafařík svého učeného odpůrce slavistu Kopitara ve Vídni. 108 jsi udával mne, co já trpěl chorý a pracoval. Zde viz a jásej nyní: můj syn byl vyhnán, v dálný dal se svět, však plížili se za ním, v číši jed mu namíchali – umírá kdes... V síni tu vedle leží nemocná má choť. Jen, Mefistofle, přikroč blíž a pojď a směj se... Hleď jen, otřískaných snětí jsem zlomený strom – kam se kácí, kam? Již brousí topor, on však padne sám a nebude ti více překážeti, tvou stínit slávu... Mlčíš? Jak jsi malý! Máš strach, i teď, že na tebe se svalí kmen vyvrácený? – možnáMožná je to též! Utíkej rychle, Mefistofle, běž a řekni jim, už aby neváhali, ty nejistoty jsou tak příliš děsné! Již odkrádáš se? Postůj! Slůvko jen: ty pravdy, které Bůh vryl v tento kmen, jsi neshladil, a strom i s nimi klesne. A, Mefistofle... – Zmizel jak zlý sen. 109
LAMPA V Praze o Štědrý den roku 1857
Šla v šatě deštěm zmoklém, v chatrných svých letních botkách, šla až za bránu za rakví svého druha dobrého; pak chvějíc se a sama churava, však vrátila se – dále nemohla. Kdo z těch, kdož budou slavit v nádheře dnes Štědrý večer, asi vzpomene, že uložen v zem český slovníkář, jenž ni v své bídě věřit nepřestal v dny příští slávy všeho Slovanstva, v řeč jeho jednu!? Pro ten ideál on žil a trudil se a pracoval a kříž svůj nesl. Franta Šumavský! Je v pokoji a světle, co dál jí je zápasit – zda také neklesne? Ne, nesmí – ještě dětem třeba jí i národu, a také věří přec v své ideály! Ještě „Babičku“ svou viděti chce v rouše spanilém a napsat román... Jak se těšila na dnešní štědrýŠtědrý den: muž přijede 110 a přiveze pár zlatých, aspoň mžik zas konec bídě, teskné trampotě! A teď ten pohřeb! Jak by padl stín jí v slunnou záři. Ne, ne, nesmí se té tísni oddat, k vůli dětem svým se usmívat dnes musí. Štědrý den! Oh, komu štědrý? Panstvu, boháčům! Ne těm, kdo jenom ve snách králi jsou a kněžnami, ač rozhazují v lid víc skvostů, než když svatbu slaví král. Co děti za to mohou? Radostný mít chtějí večer – však jej měla též v svém dětství kdysi v „starém bělidle“, jak oloupit oň svoje? Aspoň jim dnes musí dárek dát, nechť hladoví pak zítra sama! Teď již valem se stmívalo kolem, sem tam blikaly už lucerny a deště v kalužích se chvěl svit jejich slabý. Dále šla, do krámů nahlížejíc, trudíc se, co nakoupiti za pár krejcarů svým dětem milého. Oh, však už ví! Té parádnici Doře jistotně vhod budou rukavičky, Jarouš přál si nové pouzdro, ano, koupí je a do něho dvě vloží barvičky a štěteček – vždyť hoch jen malovat a malovat a velké vlohy má. 111 To bude radosti! A přešťastna se usmívala, dárky kupujíc. Tak, a teď domů! Věru, sama hlad již cítí, zkřehlá, všaktě nejedla jak po ránu. No, aspoň uvidí prasátko zlaté! A teď bolestný škub’ úsměv rtoma. Co těch zlatoušků by byla v žití asi viděla, když tolikráte dlouhý, velký půst jí uložila nouze! Domů, domů již! Ne, ještě ne. Vždyť musí zaskočit si pro Markýtku, sestru Frantovu, ta ubožka dnes nesmí sama lkátlkát, a samotna by jistě nepřišla. Snad s pohřbu již je doma. Spěchala a za tmy potom, vedouc Markýtku, jež stále oči utírala si, se vracela v byt skrovný. Manka tam již s Dorou vařily, a starý Vid ji štěkotem svým vítal. Zato muž cos zabručel o toulkách, návštěvách u panstva, jež jen uctívat se dá a nepomůže. Jak když neslyší, nic neřekla a na stůl strojila. A po večeři, při níž jako by ten pohřbený dál v kruhu jejich dlel 112 a mysl létla také v širou dál ke Karlovi – oh, ubohý ten hoch, jak slaví večer dnešní v cizině? – rozdány dárky. Ó, té radosti! Drobnůstku levnou každý našel tu, a Dora ihned natahovala si rukavičky, Jarouš, malovat že ihned musí. Paní Božena, jak na zářné jich tváře patřila, slyšela v duchu kůry andělské pět: Hóšianná! A teď postavil muž dar i před ni: dáma jakási prý poslala to pro ni v podvečer. Že na ni si kdo vzpomněl? – užasla. Ach, Bože můj, toť lampa, překrásná to lampa, hleďte, psací na stolek! Kdo dárkyní však? Paní Palacká či Riegrová? neb paní hraběnka snad Kaunicová? Ne, ne, zlatek pár ty poslaly by spíš neb starý šat, vždyť i to vděčně bráti musila, ba sama o to prosit nejednou, ač bolestí mrouc. Ó, jak žehnala té jemné duši, jež ji stavěla přec nad žebračku! Ihned naplnit si lampu dala a již jako v snách jen naslouchala muže hovoru, jenž stále stýskal, spory vykládal, jež o pensi má, dětí s Mankou hře, 113 a pohled na tu lampu nesl ji v svět jiný, v říši ilusí... A pak, když Markýtka již rozloučila se a spat šel muž i děti, rozžehla si tu svou krásnou lampu na stolkustolku, a v šál se halíc, před ní seděla. A zdálo se jí, že to maják je, a její loďka bědná zmítá se na bouřných vlnáchvlnách, a přec ke světlu blíž, blíže pluje... Či snad kouzelný to dar je, lampa Aladdinova? Svým přetřela ji šálem, a tu div! síňSíň chudá zmizela, a v komnatě seděla zdobné, okny velkými se vlnilo v ni slunce na sochy a obrazy, a plno rozkvetlých kol stálo květin... Knihy v příhrady se tísnily jak plástve medu v úl, a ona psala... svěží, krásná zas a zdravá, zdravá! Vedle zvučí smích – to Dora asi s dětmi učí se, jež chodí v její ústav slavený, a teď vstoup’ Jarouš – slavný malíř je, a svět se klaní jeho obrazům – list nesa matce. Milý Karel v něm jim oznamuje, u sultána teď,teď že v službách, řídí jeho zahrady 114 a oblíbencem takým u něho, že ucházejí se i pašové o jeho přízeň... A vtom zakašlal ze spaní Jarouš. Otevřela zrakzrak, a povzdychnuvši, zhasla lampu svou. Tma byla venku. Ani hvězdičky. 115
Z DENÍKU VELKÉ ŽENY
„Má bohyně, můj anděle, má Světlá!“ tak zas mi psal dnes. Neměla ni číst bych jeho řádků. Každý jeho list jen vášní sálá, jež mu v srdci zkvetla divokým mákem. Jak choť věrná měla bych k muži jít a studem uzardělá vše říci mu, neb zakázat si přísně to šílenství, ty přísahy i písně – vždyť také jej přec poutá svazek čistý – a místo všeho přijímám dál listy horoucí lásky, jež mi píše v taji, a odpovídám. Pravda, v jeho žár vždy liji chlad, vždy přidám výtek pár, leč vzdát se ho, sil nemám. Po okraji jdu propasti, jen krok, a v hloub se zřítím, odvážně hraji se svým vlastním žitím, svůj klid, své jméno, čest svou dávám v sázku, a přece, v tvář mu popírajíc lásku, jdu, musím jíti nad závratným srázem, kde roste květ, jenž nedýchal mi dosud v mém žití, které divný spoutal osud 116 konvenčním svazkem, v němž to studí mrazem. Je hříchem to snad? Ano, hříchem je-li, když ptáci dva, jimž na zemi je těsně, mžik dají spolu vlet se k nebi smělý, na chvíli zasní o nové se vesně, a potom každý s tichou resignací se na zemi v svá hnízda zase vrací. Ne, duší styk svět nikdy nepochopil, znak hanby by mně vpálil, v kal mne ztopil, a muž? Je dobrý, nes’ by ránu strašně. Jít musím pevně, v předstíraném chladu dál ulívat ten plamen jeho vášně; snad pozvolna se v tiché teplo změní, svět, přísný soudce, neshledá v něm zradu, a sladká bude práce v něm i snění. Ký v duši vír, když na lože se kladu! *
Jít nechtěl jiných vyšlapanou stezkou, zpěv nový zapěl, k metám vyšším tihl, a vysmáli se jemu, kal ho stihl, a on jak Mojžíš třískl svatou deskou, svou lyru rozbil, rozerván a zkyslý, svou peruť třísní, opíjí své smysly, šat odraný, se blátem ulic vláčí a směje se, neb v duši je mu k pláči, a v loktech hanby zapomnění hledá. I mne teď viní z chladu, vím, ó, běda! Naň myslím jenom, vidím ho, jak v hoři 117 se ubíjí a klesá v náruč všedna, leč i v té chmuře, jež ho svírá bědná, genia hvězda na čele mu hoří. Pro ni jej spasím, spasiti jej musím národu, lidstvu. Víru v sebe zkusím zas vdechnouti mu, zvednu jeho duši, očistím z prachu, ranám najdu zřídla a k rozletu mu nová připnu křídla, že povznese se nad vším, co ho kruší. Z mdlob burcovat ho budu, až se zbudí zas k práci, počne poklady, jež v hrudi své skryty nosí, vynášet zas vzhůru. Nedám mu klidu, planým snům se oddat, jej výtkami štvát budu, smíchem bodat vždy výš, vždy výš, až k hvězdám, do azuru. Zval andělem mne. Nuže, meč svůj tasím. Já musím spasit jejjej, a já ho spasím. To může jenom žena, jež je čistá a věří v něho. A já věřím cele. Teď nedbám na to již, co svět mi chystá, jdu zase pevně, netápu již v šeru, do očí všech se zase dívám směle a políbení chotě s klidem beru. *
Již dařilo se krásně moje dílo, s ním samým v zápas vešla jsem a tuhý, a teď se k pádu vše zas naklonilo, co vystavěno. Klesl v bídu, dluhy 118 a pro ně jít má, běda, do vězení. Můj Bože, Bože! Což už spásy není? Má vyjít z pout zas trpčí nežli dříve a rozerván tím celým světa řádem, pak ještě hloub v svém věku klesat mladém a znovu šílit v bolesti své divé? Zda nemělo by pálit ženy zlato na rukou, uších, když on, pěvec boží, jenž v duši nosí skvostů přebohato, svou hlavu složit v trní má a v hloží? Vnuknutí nebes! Krásnou jehlici mám ve svém stolku a v ní zářící démanty velké... Prodám je a vsadit dám falešné... a pošlu... ano, ano, i jemu tajně! Nyní nesmím zradit přátelství svého! Kéž už vykonáno! *
Muž našel jeho listy. Konec všemu! Poslední lístek napsala jsem jemu: „Buď sbohem a buď šťastnější, než já jsem!“ a teď bych měla kajícným snad hlasem nad sebou plakat, provinilé dítě, neb výčitek se na sta hrne na mne, a klevet, pomluv rozpřádá své sítě, můj zlehčuje se každý krok i snaha, vše zrádné bylo, ošemetné, klamné, a stojím jako na pranýři nahá, co pohled žen, jež cudny tak a ctnostny, 119 mne bodá na krev špičatými ostny. A nepláču nic – necítím se vinnou. Jsem čista, jejich nedotčena špínou, a nelituji ničeho. V sad ztmělý jsem vešla cizí při měsíčním lesku a slavíka tam naslouchala stesku, jenž lkal jej pro mne. To ten hřích můj celý! A já mu žehnám za cit mocný, vřelý, jejž poznala jsem. Která žena světa by litovala, nechť i potom kleta, když velký duch k ní jedenkrát se skloní, jí v ohni, jenž sta jisker živých metá, se zjeví, hvězda lesku nádherného, a bohatství své celé rozstře pro ni, a ona smí mžik řídit dráhu jeho? Jen jednoho mi líto. Poranila jsem velkou družku stejně kdysi sama, než dohrála to smutné žití drama... Boženo, odpusť – odpust', duše milá! – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – *
Po dlouhých letech zřela jsem ho zas. Šel parkem, kam si ráda v létě vyjdu, šel zvolna, těžce, churav dlouhý čas, on velký, slavný, miláček teď lidu. Mne neviděl, já patřila však za ním, na lávce sedíc, nežli minul roh. Kol šeptali si jméno jeho, hoch 120 jej ukazoval hochu, smekal mnohý, a úsměv na rtech dívkám zkvet’ a paním. Sám žitím šel, v tvář vichr bil mu strohý, trn mnohý zaryl do jeho se čela; zřel, lehčej laur jak na hlavy rvou jiní, co jemu ve vous padalo jen jíní – a přece dostoup’, kde jsem zřít ho chtěla. Mně zdálo se, že slunce před kročeje mu sype zlatý květ. A v prsou hřeje mne tichá radost, jak tu sedím zšedlá, že chvíli já to byla, jež ho vedla v tu jeho výš, a co jsem o něm snila, se splnilo. Ba zdá se mi v té chvíli, že nade vše to, co z mé vzešlo síly, a proti tomu nic má všecka díla. Vždy z trnů ženy růže zkvetou svěží! Co na tom, že teď ve skříni mé leží šperk s kameny bez záře blýskotavé, když démanty, jež on dal lidu svému – ó, ve vzpomínkách znovu žehnám jemu! – tak veliké jsou, zářící a pravé! 121 Poznámky
Básně „ŠTĚDRÝ DEN PÁTERA SCHMIDINGRA“ a „BALLADA SVATODUŠNÍ“ byly pro úplnost cyklu pojaty sem z knihy „České ballady, legendy a jiné básně“.
MELEZÝNKOVY PERNÍČKY. Václav Melezínek, tovaryš pernikářský v Praze, byl z prvních českých veršovců v druhé polovici 18. stol.
ALOIS UHLE. Prof. Alois Uhle (Uhl) napsal r. 1812 hanlivý článek, v němž tupí jazyk český. Jungmann povstal proti němu v Hromádkových „Prvotinách“, a to tak mocně, že obrátil jej na vlasteneckou víru. Kollár přesto Uhla však zaklel do pekla v 585. znělce „Slávy dcery“.
ROMANCE O MLADÉ TANEČNICI. Mladá tanečnice jest přízvučná metrika, o jejíž oprávněnosti v českém básnictví (proti starší metrice časoměrné) sváděny tuhé boje.
VOJNA. Jmény „Janek“ a „Jeho Milost rada“ míněn Jan Nejedlý, spisovatel a profesor jazyka českého na universitě, později advokát a císařský rada.
SESTRA MARIE ANTONIE (1780–1831) bylo klášterní jméno Josefy Pedálové, spisovatelky a přítelkyně Kamarýtovy, jež milovala beznadějně Fr. L. Čelakovského. Psala pod jménem Dobrovlastka.
IDYLKA. Bohunka jest spisovatelka Marie Čacká, dcera prof. V. Svobody, později choť Jos. Bojislava Pichla, lékaře a spisovatele.
PÍSNIČKA O KRÁSNÉ ANGELÍNĚANGELINĚ napodobuje pro ráz doby úmyslně tón milostných písní probuzenských.
BOHUSLAVA RAJSKÁ (Antonie Reissová) stala se druhou ženou Fr. L. Čelakovského. Slavoj = Karel Slavomil Amerling, Samoslav = Samo Bohdaň Hroboň, slovenský básník. Viz „Z let probuzení“. Paměti a korespondence Bohuslavy Rajské v Praze. J. Otto 1872.
Z DENÍKU VELKÉ ŽENY. Viz „Karolína Světlá ve stycích s Janem Nerudou“: V Praze, J. Otto 1912.
[122] OBSAH. Velkonoce9 Melezýnkovy perníčky13 Josef II.17 Leopold II.20 List22 Štědrý den Pátera Schmidingra26 Alois Uhle36 Romance o mladé tanečnici39 Fr. Palacký k Umce zpěvů42 Hudební večer45 Vojna51 Písnička o censorovi Zimmermannovi55 Sestra Marie Antonie58 Jan Kollár nad svou „Slávy dcerou“60 Karel Hynek Mácha61 Jos. Jungmann nad dokončeným Slovníkem64 František I.68 Před prvním českým bálem71 Na trhu81 Český bál84
[123] Idylka88 Písnička o krásné Angelině91 Karel Havlíček v Moskvě93 Bohuslava Rajská96 Nezabudky99 Ballada svatodušní103 Tylův sen105 Blouznění107 Lampa110 Z deníku velké ženy116 Poznámky122
[124] Antonín Klášterský Probuzení Cyklus básní v úpravě Josefa Nováka vydalo Nakladatelství J. Otto, spol. s r. o. v Praze a Bratislavě Tiskla Česká grafická unie a. s. v Praze
V Praze v prosinci 1929
E: js; 2002 [125]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Otto, Jan; Unie
(Vydalo Nakladatelství J. Otto, spol. s r. o. v Praze a Bratislavě - Tiskla Česká grafická unie a. s. v Praze)

Místo: Praha; Bratislava

Vydání: [1.]

Počet stran: 128

Věnování: Krásnohorská, Eliška
(Světlé památce Elišky Krásnohorské, která žádala ode mne velkou epickou báseň z doby probuzenské po způsobu “Pana Tadeáše”, ale pak těšila se i na tuto knihu A. K.)