HUDEBNÍ VEČER1822 Hra pianistky polské dozněla,a celým sálem potlesk zabouřil,že chvělo se sta svíček plamenů.Již hrabě Buquoy, vlídný hostitel,sám hudby znatel, spěl jí blahopřát,a za ním, na rtech obdiv, hrnulose k Szymanowské panstvo ostatnía vzácní hosté, v palác sezvaní.Jak dobrou známou z lázní pozdravilji dvorní rada Ebert, s dceramajenž byl tu dvěma, Vilmou, Julií,a se synem svým, který,který ač tak mlád,již rozpínati počal básnickásvá křídla k letu. Trochu opodálstál Tomášek, a úsměv radostnýhrál kolem rtů mu. Nyní pokročiltéž k umělkyni onon, a zvednuv k rtůmsvým její ruku, řekl: „Díky vám!Ten koncert Hummlův hrán být nemoh’ líp.Já Beethovena slyše, Dusíka,byl unesen v ráj. Deset prstů jichzpěváků deset bylo, čarovně45již zpívali a zpěvu na vlnáchsta pozvedali duší k nebesům.Leč vaše něžné prsty, paní ctná,jsou bojovníci, směle udeřía zchvátí srdce!“ – – „Bravo!“ zaznělokol z hloučku pánů, Szymanowská všakjiž odvětila: „Maestro, pochvalaz úst vašich jest jak rosa v zprahlý květ,vždyť pro vás jen jsem hrála. Nyní však,ó, prosím, splňte také prosbu mně:jen větu aspoň slyšet popřejtemi ze slavného svého kvartetu –jak, není možná to?“ – „Ach, bohužel,to sotva lze – vzdych’ mistr – věru ne!“A bezradně zved’ oči k hraběti,jenž kolem kráčel. Rozpačitě tense usmál, zvěděv přání: „Bez zkoušky?Vždyť nehráli jsme kvartet dávno již,a pak... nu, maestro sedne k pianu,i violaviola, i housle našly byzde, tuším (sálem při tom rozhléd’ se)se),sic umělé dost ruce – a přec – ne –ne – není možno – schází cellista.“„A kdo hrá jindy s vámi na cello?“se Szymanowská ptala zvědavě.„Kdo?Kdo?“ – smál se hrabě – z„z nouze kuchař náš,jenž místo smyčcem nyní vařečkouas vládne dole, krmě chystaje46pro moje hosty!“ „Totě rozkošné!“smích Szymanowské vytrysk’ perlivýa celý hlouček strhl v doprovod.„Ať přijde kuchař! Chceme slyšet ho!“již zaznělo kol v smích, jenž přivolalblíž jiné hosty, a když prolétlazvěst celým sálem, vlnil se jím šum,jak vánek letní s jakous čtveráckoukdyž zprávou náhle v louku přiletía všecky květy ohýbají seaž smíchem v ní. „Jak moh’ bych dopustit,by pokažená jídla naposledse předložila panstvu?“ – pokoušelse ještě bránit hrabě. – „Nedbáme,když božskou hudbou nasytíte nás,o sebe lepší chuti pozemské!“ –„Vždyť ustrojit by teprv musil se.“„Ne, ať jen přijde směle tak, jak je!“„Nuž, dobrá!“ hrabě zasmál se, a jižna jeho pokyn pulty stavělilokaji chvatně, co zrak hostů všechzalétal k dveřím.Těmi po chvíli,hle, vešel kuchař s tváří zardělou,jak od plotny šel, s bříškem kulatým,v své bílé výstroji a čepici,jen zástěru snad čistou přehodiv.Smích tutlaný kdes vyšleh’, rozpačitkdyž uklonil se a pak za stojan47hned k cellu sed’. Leč potom ztrnul smíchvšem na rtech rázem, tóny lahodnékdyž nástrojů všech snoubit počalyse v harmonie krásné jeden proud.A housle pěly, lkala viola,a klavír vzácný mistra pod rukoudéšť rozsypával zvuků laškovnýchi teskných zase, ale cello téžv to vpadalo svou hudbou hlubokou,neb kuchař, shodiv rozpak, zapomnělna pánve své i pln že panstva sál,a žil jen dílu... Zase bouřlivýpak hřímal potlesk, k Tomáškovi teďsta vzpínalo se rukou, kuchař všaktéž zasypáván květy pochvaly.„Tak zná-li vařit, jako hráti zná,zná“ –kdos pravil žertem – jaké„jaké čekajínáš jazyk skvosty!“Paní hraběnkaco vyprávěla dámám, z jižních Čechže dostal se k nim – vařit výbornětam znají lidé – on však francouzskoumá také školu – páni s rodinousi Ebertovou ve kruh zasedlikol Szymanowské s mistrem Tomáškem.A vzácná Polka žasla opravdu:„Že z prostého je rodu kuchař ten?“„Ó, mnoho velké vlohy hudební48má český národ!“ svědčil Tomášek.„Aj, český národ! Což pak dosud živ?Ni v lázních tam, ni v srdci země tujá neslyšela slůvka českého –vy sami zde... vím, rány osudu –leč stihly také nebohou mou vlast:jest rozdělena, jako o rouchose Kristovo, když trpěl na kříži,dělili o ni – a přec, naše řečzní dál i v částech...“ „Jiné ženy tam“ –děl, plamen v očích, mladý Ebert jí –„zde nemáme žen vroucích, rekovnýcha smělých k boji. Dlouho v mysli méjiž zraje dílo: Vlastu hrdinnou,jež vedla k boji dívky udatné,z tmy pravěku rád pozvedl bych v jas,před zrak žen našich.“ „Ne“ – děl Tomášek –„náš národ nezemřel, jen dřímá, spí,a myslím si, že píseň bude to,jež probudí jej...“ „Ó, jak ráda bychjen jednu českou píseň slyšela!“hned zatoužila Polka... Povstalavráz Ebertova dcera Vilémaa k pianu šla. Za ní, pochopiv,se Tomášek zved’. Dvě, tři slova jen,a krásným hlasem Vilma zapělaHankovu píseň, s kterou Tomášek,jenž provázel ji hudbou na klavírspial umění své...49Sálem po třetízněl potlesk hlučný. Dívka zarděláse klonila a od klavíru jižse bráti chtěla, když ji za rukuTomášek ujav, tiše zašeptal:„Ó, Vilmo, krásně zazpívala jstetu moji píseň! Což by nemohlatéž naše srdce tlouci pospolu?To harmonie nebes byla bya píseň lásky nad vše krásnější!“A dívka jenom nachýlila skráňa jeho ruku stiskla beze slov...50