Hra pianistky polské dozněla,
a celým sálem potlesk zabouřil,
že chvělo se sta svíček plamenů.
Již hrabě Buquoy, vlídný hostitel,
sám hudby znatel, spěl jí blahopřát,
a za ním, na rtech obdiv, hrnulo
se k Szymanowské panstvo ostatní
a vzácní hosté, v palác sezvaní.
Jak dobrou známou z lázní pozdravil
ji dvorní rada Ebert, s dcerama
jenž byl tu dvěma, Vilmou, Julií,
a se synem svým, který ač tak mlád,
již rozpínati počal básnická
svá křídla k letu. Trochu opodál
stál Tomášek, a úsměv radostný
hrál kolem rtů mu. Nyní pokročil
též k umělkyni on, a zvednuv k rtům
svým její ruku, řekl: „Díky vám!
Ten koncert Hummlův hrán být nemoh’ líp.
Já Beethovena slyše, Dusíka,
byl unesen v ráj. Deset prstů jich
zpěváků deset bylo, čarovně
již zpívali a zpěvu na vlnách
sta pozvedali duší k nebesům.
Leč vaše něžné prsty, paní ctná,
jsou bojovníci, směle udeří
a zchvátí srdce!“ – – „Bravo!“ zaznělo
kol z hloučku pánů, Szymanowská však
již odvětila: „Maestro, pochvala
z úst vašich jest jak rosa v zprahlý květ,
vždyť pro vás jen jsem hrála. Nyní však,
ó, prosím, splňte také prosbu mně:
jen větu aspoň slyšet popřejte
mi ze slavného svého kvartetu –
jak, není možná to?“ – „Ach, bohužel,
to sotva lze – vzdych’ mistr – věru ne!“
A bezradně zved’ oči k hraběti,
jenž kolem kráčel. Rozpačitě ten
se usmál, zvěděv přání: „Bez zkoušky?
Vždyť nehráli jsme kvartet dávno již,
a pak... nu, maestro sedne k pianu,
i viola, i housle našly by
zde, tuším (sálem při tom rozhléd’ se),
sic umělé dost ruce – a přec – ne –
ne – není možno – schází cellista.“
„A kdo hrá jindy s vámi na cello?“
se Szymanowská ptala zvědavě.
„Kdo?“ – smál se hrabě – „z nouze kuchař náš,
jenž místo smyčcem nyní vařečkou
as vládne dole, krmě chystaje
pro moje hosty!“ „Totě rozkošné!“
smích Szymanowské vytrysk’ perlivý
a celý hlouček strhl v doprovod.
„Ať přijde kuchař! Chceme slyšet ho!“
již zaznělo kol v smích, jenž přivolal
blíž jiné hosty, a když prolétla
zvěst celým sálem, vlnil se jím šum,
jak vánek letní s jakous čtveráckou
když zprávou náhle v louku přiletí
a všecky květy ohýbají se
až smíchem v ní. „Jak moh’ bych dopustit,
by pokažená jídla naposled
se předložila panstvu?“ – pokoušel
se ještě bránit hrabě. – „Nedbáme,
když božskou hudbou nasytíte nás,
o sebe lepší chuti pozemské!“ –
„Vždyť ustrojit by teprv musil se.“
„Ne, ať jen přijde směle tak, jak je!“
„Nuž, dobrá!“ hrabě zasmál se, a již
na jeho pokyn pulty stavěli
lokaji chvatně, co zrak hostů všech
zalétal k dveřím. Těmi po chvíli,
hle, vešel kuchař s tváří zardělou,
jak od plotny šel, s bříškem kulatým,
v své bílé výstroji a čepici,
jen zástěru snad čistou přehodiv.
Smích tutlaný kdes vyšleh’, rozpačit
když uklonil se a pak za stojan
hned k cellu sed’. Leč potom ztrnul smích
všem na rtech rázem, tóny lahodné
když nástrojů všech snoubit počaly
se v harmonie krásné jeden proud.
A housle pěly, lkala viola,
a klavír vzácný mistra pod rukou
déšť rozsypával zvuků laškovných
i teskných zase, ale cello též
v to vpadalo svou hudbou hlubokou,
neb kuchař, shodiv rozpak, zapomněl
na pánve své i pln že panstva sál,
a žil jen dílu... Zase bouřlivý
pak hřímal potlesk, k Tomáškovi teď
sta vzpínalo se rukou, kuchař však
též zasypáván květy pochvaly.
„Tak zná-li vařit, jako hráti zná“ –
kdos pravil žertem – „jaké čekají
náš jazyk skvosty!“ Paní hraběnka
co vyprávěla dámám, z jižních Čech
že dostal se k nim – vařit výborně
tam znají lidé – on však francouzskou
má také školu – páni s rodinou
si Ebertovou ve kruh zasedli
kol Szymanowské s mistrem Tomáškem.
A vzácná Polka žasla opravdu:
„Že z prostého je rodu kuchař ten?“
„Ó, mnoho velké vlohy hudební
má český národ!“ svědčil Tomášek.
„Aj, český národ! Což pak dosud živ?
Ni v lázních tam, ni v srdci země tu
já neslyšela slůvka českého –
vy sami zde... vím, rány osudu –
leč stihly také nebohou mou vlast:
jest rozdělena, jako o roucho
se Kristovo, když trpěl na kříži,
dělili o ni – a přec, naše řeč
zní dál i v částech...“ „Jiné ženy tam“ –
děl, plamen v očích, mladý Ebert jí –
„zde nemáme žen vroucích, rekovných
a smělých k boji. Dlouho v mysli mé
již zraje dílo: Vlastu hrdinnou,
jež vedla k boji dívky udatné,
z tmy pravěku rád pozvedl bych v jas,
před zrak žen našich.“ „Ne“ – děl Tomášek –
„náš národ nezemřel, jen dřímá, spí,
a myslím si, že píseň bude to,
jež probudí jej...“ „Ó, jak ráda bych
jen jednu českou píseň slyšela!“
hned zatoužila Polka... Povstala
vráz Ebertova dcera Viléma
a k pianu šla. Za ní, pochopiv,
se Tomášek zved’. Dvě, tři slova jen,
a krásným hlasem Vilma zapěla
Hankovu píseň, s kterou Tomášek,
jenž provázel ji hudbou na klavír
spial umění své... Sálem po třetí
zněl potlesk hlučný. Dívka zardělá
se klonila a od klavíru již
se bráti chtěla, když ji za ruku
Tomášek ujav, tiše zašeptal:
„Ó, Vilmo, krásně zazpívala jste
tu moji píseň! Což by nemohla
též naše srdce tlouci pospolu?
To harmonie nebes byla by
a píseň lásky nad vše krásnější!“
A dívka jenom nachýlila skráň
a jeho ruku stiskla beze slov...