– Teď Chopin Marche funèbre – žádá otec.
Syn vložil desku. Tram tam ta dá dá dam –
marš duní, jak by neúprosný Osud
šel těžkým krokem. Tenkrát, mladý voják
jej slyšel po prvé, byl slavný pohřeb,
vysoký generál byl nesen k hrobu
při marši tom, jak bylo jeho přáním.
A hudba hřměla, duněla a lkala
nad nicotností pozemských všech věcí,
marností všeho, a on, mladý voják,
vzpomínal, jak ten slavný vojevůdce
před málo týdny na letenské pláni
přihlížel chvíli execírce jejich
a jej pochválil úsečným svým slůvkem.
A teď tu leží studený a tichý,
poslední žebrák nechtěl by s ním měnit,
a marš ten hlásá, tohle že je konec
pozemské pýchy, velkosti a slávy...
– A mně dej Manon – zaprosila matka.
Manon... tvor povětrný, dítě hříchu,
jež hřešila tak, jak by vybírala
z kornoutu sladký bonbon za bonbonem
ta zpívá tu dnes, slíbí věrnou lásku
a věří sobě, zítra uteče, by v krátku
se vrátila zas, vrátí se, by mohla
co nejdřív prchnout – tohle nebylo však,
proč byla drahá počestné té paní,
dvou dětí matce. Na konci té desky
je menuet, ta jemná melodie,
jež zní, když starý otec des Grieuxův
vyhledav Manon, prosí ji, by navždy
nechala syna jeho na pokoji.
Že bude knězem, že se bude snažit
o spásu duše své a duší jiných –
a menuet zní k tomu sladce, teskně
a dává důraz vážným slovům otce.
A paní počestná, dvou dětí máti,
na tohle myslí: byla se svým hochem
na Manon v divadle a byli šťastni.
A druhého dne řek jí otec její,
že přítel jeho uchází se o ni,
muž zachovalý v pěkném postavení,
má dávno rád ji, svatba být by mohla
již za šest neděl – a jí v duši zvučel
menuet onen ze včerejší Manon
a otec její s přesvědčivou láskou
jí ukazoval na nestálost věcí,
na nejistotu lidských živobytí,
na dny, jež přijdou, až nebude jeho
a menuet jí dozněl, když mu padla
na drahá prsa, políbila ruku.
A za šest neděl byla svatba její.
A nelituje... Inženýr syn vložil
teď desku svoji. Z Dvořákových tanců
to číslo páté. Dal si v dlaně hlavu
a vzpomínal. To bylo tenkrát v srpnu,
rodiče, sestra, byli kdesi venku,
on doma sám. Byl večer na koncertě,
Slovanské tance byly na programu,
při tomto pátém náhle žhavá ruka
se položila prudce k ruce jeho –
a utekla hned. Vrátila se k dívce,
své paní. Inženýr k ní vzhledl,
dvě modré oči zaprosily k němu
o odpuštění. Potom promluvila
– nečeský přízvuk zřejmě o tom svědčil,
že cizinka to – hudba tak ji jala,
že nevěděla ani, co to dělá.
A v pause potom dověděl se více:
Horvatka byla, přijela sem cestou,
už Prahu prohlídla a odjeti chce
dnes o půlnoci... Po koncertě vyšli,
on nabídl ji pokoj svojí sestry,
chce-li jet ráno. Vzhledla k němu vážně,
dva prsty zdvihl jako ku přísaze.
Šla s ním. A doma jaktakž večeřeli,
pak upravil jí sestry svojí postel,
přál dobré noci a šel do své jizby.
Už usínal, když tiché zaklepání
jej probudilo. Ona vešla k němu.
Noc jediná v tom dosavadním žití,
noc jako chůze svěžím jarním hájem,
noc jako žádná před ní, žádná potom,
nic čistějšího v životě už neměl.
A ráno přišla ustrojená k cestě,
usedla ke klavíru, zahrála mu
– či sobě spíš snad – tanec číslo páté,
v tom bylo všecko: jejich seznámení,
noc úžasná a teskný navždy rozchod –
tak prohlásila: navždy – bez shledání.
A odešla. Když babka stlala postel,
jehlici z vlasů našla v ní. Tu schoval. –
A světem bloudil, leckde vyptával se,
vše marné. Má jen jehlici tu
a tanec číslo páté.
– A mně dej jazz – teď žadonila sestra.
Co řinčivá ta divočina hřměla
jídelnou, matka potichounku vyšla,
stoup otec k oknu, inženýr se díval
do prázdna kamsi – ona poslouchala
a nebyly to vzpomínky, jež táhly
teď duší její. Ani ony sály,
kde po parketách stoupajíc se nesla
v náručí kohos při takové hudbě,
ba na nikoho z přátel nemyslila,
nic takového – ona, posluchačka
věd zeměpisných, v Africe teď dlela,
kde jazz ten domovem, kde hřmí jak peklo,
ve středu černých polonahých mužů
se strašným zrakem, vydulými pysky
a svaly atletskými, zápach jejich
jí stoupal k chřípí, v očích se jí tmělo
a myslila, jak taký černý demon
vzít umí ženu: jak je ona slába –
jak bez vůle, jen odevzdání plna – –
Co nyní? – bratr inženýr se zeptal.
Máť, která nemá tuhle hudbu ráda,
šla do kuchyně, otec vyšel také,
a sestra, rudá v lících, posluchačka
věd zeměpisných, tiše šeptne: dosti.