V Královské Oboře jsem ondy seděl
– jak vždycky jednou za pět, za šest neděl –
v kaštanů stínu při vojenské hudbě –
ta láska k vojsku je už v mojí sudbě
a nelze-li být jinak u těch hochů,
pak dopřeji si někdy hudby trochu,
z níž duše jejich ke mně hovořívá.
Byl žhavý den a při sklenicích piva
národa spousta; potlesk nekonečný
po každém čísle; člověk je tak vděčný
za vše, co odplaší mu stíny z čela;
a hoši přidávali, hudba hřměla
své jásající proudy kataraktů;
a sem tam hlavy kývaly se v taktu,
lesk v očích, bezstarostnosti zář v lících.
A náhle vyvinul se z tonů hřmících
můj sladký Straussův valčík „Hlasy jara“,
ta hudba tolik decenií stará
a stále svěží, mazlivá a třeskná
se nad životem nese, bujná, teskná –
oh, Vídeň, Vídeň! to je duše její
z dob slávy, lesku: v bezstarostném reji
jen dnešku žije, nic ji nepoleká,
ať svět se bortí, ona jedno čeká,
tož aby zítřek byl, jak ten den dneska,
vždyť život vlastně zábava je hezká
ať potrvá tak – nač se zamýšleti?
Dnes my jsme tu a za čas naše děti,
ať svět si blázní, my být můžem klidni
a Vídeň naše zůstane vždy Vídní –
teď zmizelo mi všecko. Lidé, stoly,
kaštany, cesty, keře po okolí,
jen valčík hřmí. Jsem ve Vídni. A zase
po starém zvyku jdu si na Ringstrasse.
Je odpoledne, člověk tady cítí,
že slunce jaksi intensivněj svítí,
než u nás v Čechách. Nebes modro skvostné
je jak ten Straussův valčík bezstarostné.
Hřmí tramvaj, vozy letí. A lidí pílí
k Ringstrasse také k jakémusi cíli.
Krok zrychlím. Hle, tu obecenstva řady
strážníci do front rovnají je tady –
co je to? Dva tři udivené hledy
se diví, že to nevím – císař tedy
se vrací z cesty štýrské, korutanské,
tyrolské, terstské, pak i v taliánské
si v jedno město zajel, aby králi
těch Italů – jeť zdvořilosti dbalý –
návštěvu splatil – bývali by rádi
jej měli v Římě, ale císař z mládí
si pamatuje, že Řím vzat byl mocí
italským králem přec svatému otci – –
Už jede! Císař! Lid se v pokřik dává
Hoch! Hoch! Hoch! (Což je jako naše Sláva!)
A klusem už se kolem rohu točí
pár běloušů a myslivec a kočí,
v kočáře císař vedle generála.
Je zřejmě znaven, cesta sil ho stála.
Generál v parádě je pod chocholem.
A císař v modrém kabátci zří kolem,
má bleděmodré mdlé však tvrdé oči,
z nich ani jiskra zájmu nevyskočí,
neb On je On, a tak to v pořádku je,
to patří mu. A zvolna salutuje.
Lid nadšením řve. Dojetí se vzmáhá
v sta zraků stoupá zřetelně už vláha:
– Tak stařičký je! – Jaké namahání
mu ukládá to těžké panování! –
– Bůh zachovej ho! – Dokud on nám vládne
bát nemusíme se už bouřky žádné! –
– Ba, tolik zažil jich a nejlépe ví,
že lidu v bouřkách nic se nepoleví! –
– Jak závidět mi bude večer Anna,
až povím, že jsem viděl zeměpána! –
– Tak nebo tak, dnes výskni, zítra vzdychni,
jsme v celku přec tu spokojeni všichni. –
– Až na Čechy – ti musí rýpat, hřešit,
snes modro nebes, nebude je těšit. –
A já si děl: Hle, tenhle scvrklý děda
toť to, v čem řada milionů hledá
si smysl žití... krve veletoky
už za něj vyproudily těmi roky,
co on je tady... a ti Vídeňáci,
co vědí o té naší situaci!
Svých věcí vládu, volnost svoji míti,
ukážem světu, jak lze šťastným býti!
Tak myslil jsem si... Kočár projel zatím,
lid rozchází se. Též se nějak ztratím.
V tom potlesk. Valčík skončil. Park tu známý.
Tož fata morgana už zmizela mi.
A potlesk hřmí a kapelník se klaní,
je marno vše, vy milé dámy, páni,
ti hoši už jsou hraním unaveni –
leč zdá se, potlesk dojde vyplnění,
kapelník jakés instrukce tam dává,
taktovku vznáší, teď jí dolů mává
a náhle vyrazí to ze vší síly
z nástrojů: Proč bychom se netěšili...
Poslouchám tiše. Scena na Ringstrasse
už dozníváním v duši ozývá se
a ďas ví, Smetanovy zvuky ony
se mísí mi se Straussovými tony
a jako hudba pohřbu lká a kvílí
to drahé: Proč bychom se netěšili...