Veliký sál v Konviktu
jeden šum a ruch.
Že už je nás tolik tu,
nikdo neměl tuch.
Měšťan, šlechtic, byrokrat,
dívek celý květný sad,
a ty všecky spial a zvlád’
jeden plesný duch.
Barvy naše národní
všude zdraví hled,
světla planou, hudba zní,
kolem tance let.
Nad světla však zářivá
(nezabudeš za živa!)
vlastenců všech usmívá
oko se i ret.
Nad hudbu řeč sladčeji
česká zní – jak dout
van když cítíš nadějí! –
ne již skryta v kout;
však už dost se krčila,
lahodná a spanilá,
čas je, by se rozlila
bez bázně a pout.
Hlavou kývá dobrý Tyl
v šumný rej a vír,
Pichlovi, jak by se lil
rokot rajských lyr,
mladý Rieger pro panny
má jen zrak, a Villani
tančí, stále zadaný
básník kavalír.
Což to dnes, že na rtu sten,
mnohý trpěl chud!
Zapomněn dnes, zapomněn
všechen hnět a trud;
oči hoří, tváře žhnou,
krásné dívky v kolo zvou,
co dnes censor s hrudkou svou
a co krutý Muth!
Vtom však shon a chumel, chvat –
vše se zachvěje.
Má i dnes v číš padnout snad
hořkost krůpěje?
Ne, ne, žár zas na líčka,
mrzutost jen maličká:
vlásenkář se Kapička
vetřel do reje.
O bálu zlý trousil vtip,
žel prý starých dob,
a teď vdral se kout zas šíp
nových han a zlob.
Již ho vedou za ruku,
hoďte plesných za zvuků
v smíchu za ním paruku
i ten starý cop!
A dál v tanec, rej a let! –
ne jak před rokem,
teď už půjdem stále vpřed
jarým poskokem.
Dnešek slib a zástava:
nová doba nastává,
puká led a roztává,
v květy pučí zem.
Co tu zář plá, zvoní číš,
Praha tichá spí,
však se jiná, jiná již
zítra probudí;
se srdce jí sejde mráz,
bude česká, naše vráz,
přivine v své lásce nás
všecky ke hrudi.
Nic se nediv, matičko,
vždyť byl český bál!
Nemni, že jen kratičko
sen se ti to zdál;
srdce bijí, pne se páž,
hle, co dcer a synů máš,
na sta ti jich v boj a stráž
bál dnes vydupal!