ČESKÝ BÁL

ČESKÝ BÁL 5. února 1840
Veliký sál v Konviktu jeden šum a ruch. Že už je nás tolik tu, nikdo neměl tuch. Měšťan, šlechtic, byrokrat, dívek celý květný sad, a ty všecky spial a zvlád’ jeden plesný duch. Barvy naše národní všude zdraví hled, světla planou, hudba zní, kolem tance let. Nad světla však zářivá (nezabudeš za živa!) vlastenců všech usmívá oko se i ret. Nad hudbu řeč sladčeji česká zní – jak dout van když cítíš nadějí! – ne již skryta v kout; 84 však už dost se krčila, lahodná a spanilá, čas je, by se rozlila bez bázně a pout. Hlavou kývá dobrý Tyl v šumný rej a vír, Pichlovi, jak by se lil rokot rajských lyr, mladý Rieger pro panny má jen zrak, a Villani tančí, stále zadaný básník kavalír. Což to dnes, že na rtu sten, mnohý trpěl chud! Zapomněn dnes, zapomněn všechen hnět a trud; oči hoří, tváře žhnou, krásné dívky v kolo zvou, co dnes censor s hrudkou svou a co krutý Muth! Vtom však shon a chumel, chvat – vše se zachvěje. Má i dnes v číš padnout snad hořkost krůpěje? Ne, ne, žár zas na líčka, mrzutost jen maličká: 85 vlásenkář se Kapička vetřel do reje. O bálu zlý trousil vtip, žel prý starých dob, a teď vdral se kout zas šíp nových han a zlob. Již ho vedou za ruku, hoďte plesných za zvuků v smíchu za ním paruku i ten starý cop! A dál v tanec, rej a let! – ne jak před rokem, teď už půjdem stále vpřed jarým poskokem. Dnešek slib a zástava: nová doba nastává, puká led a roztává, v květy pučí zem. Co tu zář plá, zvoní číš, Praha tichá spí, však se jiná, jiná již zítra probudí; se srdce jí sejde mráz, bude česká, naše vráz, přivine v své lásce nás všecky ke hrudi. 86 Nic se nediv, matičko, vždyť byl český bál! Nemni, že jen kratičko sen se ti to zdál; srdce bijí, pne se páž, hle, co dcer a synů máš, na sta ti jich v boj a stráž bál dnes vydupal! 87