NEZABUDKY(Honorata z Wišniowských-Zapová píše do svého deníku roku 1846.) – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –Já doufala jsem v život jinýzde v Praze, mužem vychválené,já snila: jako do pramenekdyž rybku pustíš z košatiny,hned uchvátí mne bystrý proud,kde radostno je žít a plout,a v šumném víru pochováse to, co duši stále chvátí,ó, dobrý otče můj a máti! –stesk po vás, krajích domova.Šla v novou vlast jsem... Chtěla v prácise pro ni vrhnout o překot...Ach, jak se sen můj brzo ztrácí,já do stojatých padla vodz těch křišťálových svojich říší –co teď, můj Bože?... těžce dýšia vidím... moje mysl bludnáse zapříst dala v zdání klamné;chci čistší vzduch...! a rtmut, jenž u dna,se zvířil jen a valí na mne.99V tom novém kruhu paní, děvzprv rod můj vábil, okouzlovalmůj štíhlý vzrůst, mé tváře ováli temný vlas – můj celý zjev.Jak pták by vzácný z širé dálibyl zaletěl k nim s duhou per,si šepotaly o mne chválya báje mnohý u večer.„Je krásná!“ – „A též chudá není“,„Potockých jsou s ní spříbuzněni“spříbuzněni“,„Prý hraběnka...“ I se rtů mužůjsem slyšela jen lichocení,že řeč má hudbou, sladce zníc.Já všem jsem nesla srdce vstříca v srdci šťastném zdálo se mi,že bratrem – sestrou – každý z nich,že host jsem z krajů dalekýchtu našla druhou rodnou zemi.Leč brzo vzpíral se můj duchdaň platit, již ten žádal kruh.Vše velebit jsem, chválit měla,vším nadšena a šťastna být,za kulhavý rým věnčit čela,„Jsme nejlepší!“ vrýt ve svůj štít.Zpěv český slavit, české vínoa český lid a český znaka odvrátit se, zavřít zrak,kde ty si hovíš, zlo a špíno!Ach, ovšem, v básních přesladce100lze za vlast, národ umírati,leč líp se skrčit, schovat se,když biřic jde a hrozí kati!A sejdem-li se, milé družky,ach, o čem mluvit – pro Boha? –než, jak nás trápí naše služky,co paní zkusí neboháa krajky v jaké prát je voděa co as bude z jara v módě...Kde odvahu jsem k všemu vzalajá mladičká, ba skoro dítě?Na hudbu, knihy jsem se ptala,a zamlouvaly rozpačitě.A když jsem řekla bez okolku,co zřít bych chtěla raději,ten úžas! „Hleďte na tu Polku,jsme nevzdělané, sprosté jí!“„Vše haní, nic jí po chuti!“„Nu, nikdo jí přec nenutí...“„Však víme, jak to v Polsku chodí!“„Jsme v očích jim jak jejich sůl...“„Tam ve špíně se muži brodí.“A se žahadly celý úljiž hrne se... Vír zmatený.A muži? Krčí rameny.Můj muž – ó, vroucně má mě rád,než vše jen hledí omlouvata mírnit slovy medovými:101„Nu, pravda – líp však bude už...“A jediný jen ční tu muž –Havlíček Karel – rázný, přímý,jenž pravdy nic se neleká –ó, vím, ten jistě nejde s nimi!Ach, otčino má daleká,jak toužím k Tobě ve svém stesku!Tam vyplakat svou tíž a trud,kde šumí do snů drahý Prut,k těm střechám, v mech a do netřeskujež halí se tam v údolí;v náš milý dvorec se zahradou,kde staré chvějné topolysvé za večera stíny kladou;v tu jizbu naši, kde tak miloa teplo, shoda rodinná,kde o jitře se vlasti sniloa hrávali jsme Chopina...!Kde i v ten krutý zimní čas,kdy sníh se bílý na všem třpytí,jsem slýchávala vlky výtia neděsil mne jejich hlas.Ó, zas je slyším... do noceje žene hlad a do závějí.Jsou blíž... a vyjí divoce...Leč teď se bojím, teď se chvěji...102