LAMPA

LAMPA V Praze o Štědrý den roku 1857
Šla v šatě deštěm zmoklém, v chatrných svých letních botkách, šla až za bránu za rakví svého druha dobrého; pak chvějíc se a sama churava, však vrátila se – dále nemohla. Kdo z těch, kdož budou slavit v nádheře dnes Štědrý večer, asi vzpomene, že uložen v zem český slovníkář, jenž ni v své bídě věřit nepřestal v dny příští slávy všeho Slovanstva, v řeč jeho jednu!? Pro ten ideál on žil a trudil se a pracoval a kříž svůj nesl. Franta Šumavský! Je v pokoji a světle, co dál jí je zápasit – zda také neklesne? Ne, nesmí – ještě dětem třeba jí i národu, a také věří přec v své ideály! Ještě „Babičku“ svou viděti chce v rouše spanilém a napsat román... Jak se těšila na dnešní štědrýŠtědrý den: muž přijede 110 a přiveze pár zlatých, aspoň mžik zas konec bídě, teskné trampotě! A teď ten pohřeb! Jak by padl stín jí v slunnou záři. Ne, ne, nesmí se té tísni oddat, k vůli dětem svým se usmívat dnes musí. Štědrý den! Oh, komu štědrý? Panstvu, boháčům! Ne těm, kdo jenom ve snách králi jsou a kněžnami, ač rozhazují v lid víc skvostů, než když svatbu slaví král. Co děti za to mohou? Radostný mít chtějí večer – však jej měla též v svém dětství kdysi v „starém bělidle“, jak oloupit oň svoje? Aspoň jim dnes musí dárek dát, nechť hladoví pak zítra sama! Teď již valem se stmívalo kolem, sem tam blikaly už lucerny a deště v kalužích se chvěl svit jejich slabý. Dále šla, do krámů nahlížejíc, trudíc se, co nakoupiti za pár krejcarů svým dětem milého. Oh, však už ví! Té parádnici Doře jistotně vhod budou rukavičky, Jarouš přál si nové pouzdro, ano, koupí je a do něho dvě vloží barvičky a štěteček – vždyť hoch jen malovat a malovat a velké vlohy má. 111 To bude radosti! A přešťastna se usmívala, dárky kupujíc. Tak, a teď domů! Věru, sama hlad již cítí, zkřehlá, všaktě nejedla jak po ránu. No, aspoň uvidí prasátko zlaté! A teď bolestný škub’ úsměv rtoma. Co těch zlatoušků by byla v žití asi viděla, když tolikráte dlouhý, velký půst jí uložila nouze! Domů, domů již! Ne, ještě ne. Vždyť musí zaskočit si pro Markýtku, sestru Frantovu, ta ubožka dnes nesmí sama lkátlkát, a samotna by jistě nepřišla. Snad s pohřbu již je doma. Spěchala a za tmy potom, vedouc Markýtku, jež stále oči utírala si, se vracela v byt skrovný. Manka tam již s Dorou vařily, a starý Vid ji štěkotem svým vítal. Zato muž cos zabručel o toulkách, návštěvách u panstva, jež jen uctívat se dá a nepomůže. Jak když neslyší, nic neřekla a na stůl strojila. A po večeři, při níž jako by ten pohřbený dál v kruhu jejich dlel 112 a mysl létla také v širou dál ke Karlovi – oh, ubohý ten hoch, jak slaví večer dnešní v cizině? – rozdány dárky. Ó, té radosti! Drobnůstku levnou každý našel tu, a Dora ihned natahovala si rukavičky, Jarouš, malovat že ihned musí. Paní Božena, jak na zářné jich tváře patřila, slyšela v duchu kůry andělské pět: Hóšianná! A teď postavil muž dar i před ni: dáma jakási prý poslala to pro ni v podvečer. Že na ni si kdo vzpomněl? – užasla. Ach, Bože můj, toť lampa, překrásná to lampa, hleďte, psací na stolek! Kdo dárkyní však? Paní Palacká či Riegrová? neb paní hraběnka snad Kaunicová? Ne, ne, zlatek pár ty poslaly by spíš neb starý šat, vždyť i to vděčně bráti musila, ba sama o to prosit nejednou, ač bolestí mrouc. Ó, jak žehnala té jemné duši, jež ji stavěla přec nad žebračku! Ihned naplnit si lampu dala a již jako v snách jen naslouchala muže hovoru, jenž stále stýskal, spory vykládal, jež o pensi má, dětí s Mankou hře, 113 a pohled na tu lampu nesl ji v svět jiný, v říši ilusí... A pak, když Markýtka již rozloučila se a spat šel muž i děti, rozžehla si tu svou krásnou lampu na stolkustolku, a v šál se halíc, před ní seděla. A zdálo se jí, že to maják je, a její loďka bědná zmítá se na bouřných vlnáchvlnách, a přec ke světlu blíž, blíže pluje... Či snad kouzelný to dar je, lampa Aladdinova? Svým přetřela ji šálem, a tu div! síňSíň chudá zmizela, a v komnatě seděla zdobné, okny velkými se vlnilo v ni slunce na sochy a obrazy, a plno rozkvetlých kol stálo květin... Knihy v příhrady se tísnily jak plástve medu v úl, a ona psala... svěží, krásná zas a zdravá, zdravá! Vedle zvučí smích – to Dora asi s dětmi učí se, jež chodí v její ústav slavený, a teď vstoup’ Jarouš – slavný malíř je, a svět se klaní jeho obrazům – list nesa matce. Milý Karel v něm jim oznamuje, u sultána teď,teď že v službách, řídí jeho zahrady 114 a oblíbencem takým u něho, že ucházejí se i pašové o jeho přízeň... A vtom zakašlal ze spaní Jarouš. Otevřela zrakzrak, a povzdychnuvši, zhasla lampu svou. Tma byla venku. Ani hvězdičky. 115