LAMPAV Praze o Štědrý den roku 1857 Šla v šatě deštěm zmoklém, v chatrnýchsvých letních botkách, šla až za bránuza rakví svého druha dobrého;pak chvějíc se a sama churava,však vrátila se – dále nemohla.Kdo z těch, kdož budou slavit v nádheřednes Štědrý večer, asi vzpomene,že uložen v zem český slovníkář,jenž ni v své bídě věřit nepřestalv dny příští slávy všeho Slovanstva,v řeč jeho jednu!? Pro ten ideálon žil a trudil se a pracovala kříž svůj nesl. Franta Šumavský!Je v pokoji a světle, co dál jíje zápasit – zda také neklesne?Ne, nesmí – ještě dětem třeba jíi národu, a také věří přecv své ideály! Ještě „Babičku“svou viděti chce v rouše spaniléma napsat román... Jak se těšilana dnešní štědrýŠtědrý den: muž přijede110a přiveze pár zlatých, aspoň mžikzas konec bídě, teskné trampotě!A teď ten pohřeb! Jak by padl stínjí v slunnou záři. Ne, ne, nesmí seté tísni oddat, k vůli dětem svýmse usmívat dnes musí. Štědrý den!Oh, komu štědrý? Panstvu, boháčům!Ne těm, kdo jenom ve snách králi jsoua kněžnami, ač rozhazují v lidvíc skvostů, než když svatbu slaví král.Co děti za to mohou? Radostnýmít chtějí večer – však jej měla téžv svém dětství kdysi v „starém bělidle“,jak oloupit oň svoje? Aspoň jimdnes musí dárek dát, nechť hladovípak zítra sama!Teď již valem sestmívalo kolem, sem tam blikalyuž lucerny a deště v kalužíchse chvěl svit jejich slabý. Dále šla,do krámů nahlížejíc, trudíc se,co nakoupiti za pár krejcarůsvým dětem milého. Oh, však už ví!Té parádnici Doře jistotněvhod budou rukavičky, Jarouš přálsi nové pouzdro, ano, koupí jea do něho dvě vloží barvičkya štěteček – vždyť hoch jen malovata malovat a velké vlohy má.111To bude radosti! A přešťastnase usmívala, dárky kupujíc.Tak, a teď domů! Věru, sama hladjiž cítí, zkřehlá, všaktě nejedlajak po ránu. No, aspoň uvidíprasátko zlaté!A teď bolestnýškub’ úsměv rtoma. Co těch zlatouškůby byla v žití asi viděla,když tolikráte dlouhý, velký půstjí uložila nouze! Domů, domů již!Ne, ještě ne. Vždyť musí zaskočitsi pro Markýtku, sestru Frantovu,ta ubožka dnes nesmí sama lkátlkát,a samotna by jistě nepřišla.Snad s pohřbu již je doma.Spěchalaa za tmy potom, vedouc Markýtku,jež stále oči utírala si,se vracela v byt skrovný. Manka tamjiž s Dorou vařily, a starý Vidji štěkotem svým vítal. Zato mužcos zabručel o toulkách, návštěváchu panstva, jež jen uctívat se dáa nepomůže. Jak když neslyší,nic neřekla a na stůl strojila.A po večeři, při níž jako byten pohřbený dál v kruhu jejich dlel112a mysl létla také v širou dálke Karlovi – oh, ubohý ten hoch,jak slaví večer dnešní v cizině? –rozdány dárky. Ó, té radosti!Drobnůstku levnou každý našel tu,a Dora ihned natahovalasi rukavičky, Jarouš, malovatže ihned musí. Paní Božena,jak na zářné jich tváře patřila,slyšela v duchu kůry andělsképět: Hóšianná! A teď postavilmuž dar i před ni: dáma jakásiprý poslala to pro ni v podvečer.Že na ni si kdo vzpomněl? – užasla.Ach, Bože můj, toť lampa, překrásnáto lampa, hleďte, psací na stolek!Kdo dárkyní však? Paní Palackáči Riegrová? neb paní hraběnkasnad Kaunicová? Ne, ne, zlatek párty poslaly by spíš neb starý šat,vždyť i to vděčně bráti musila,ba sama o to prosit nejednou,ač bolestí mrouc. Ó, jak žehnalaté jemné duši, jež ji stavělapřec nad žebračku! Ihned naplnitsi lampu dala a již jako v snáchjen naslouchala muže hovoru,jenž stále stýskal, spory vykládal,jež o pensi má, dětí s Mankou hře,113a pohled na tu lampu nesl jiv svět jiný, v říši ilusí...A pak,když Markýtka již rozloučila sea spat šel muž i děti, rozžehlasi tu svou krásnou lampu na stolkustolku,a v šál se halíc, před ní seděla.A zdálo se jí, že to maják je,a její loďka bědná zmítá sena bouřných vlnáchvlnách, a přec ke světlublíž, blíže pluje... Či snad kouzelnýto dar je, lampa Aladdinova?Svým přetřela ji šálem, a tu div!síňSíň chudá zmizela, a v komnatěseděla zdobné, okny velkýmise vlnilo v ni slunce na sochya obrazy, a plno rozkvetlýchkol stálo květin... Knihy v příhradyse tísnily jak plástve medu v úl,a ona psala... svěží, krásná zasa zdravá, zdravá! Vedle zvučí smích –to Dora asi s dětmi učí se,jež chodí v její ústav slavený,a teď vstoup’ Jarouš – slavný malíř je,a svět se klaní jeho obrazům –list nesa matce. Milý Karel v němjim oznamuje, u sultána teď,teďže v službách, řídí jeho zahrady114a oblíbencem takým u něho,že ucházejí se i pašovéo jeho přízeň...A vtom zakašlalze spaní Jarouš. Otevřela zrakzrak,a povzdychnuvši, zhasla lampu svou.Tma byla venku. Ani hvězdičky.115