Šla v šatě deštěm zmoklém, v chatrných
svých letních botkách, šla až za bránu
za rakví svého druha dobrého;
pak chvějíc se a sama churava,
však vrátila se – dále nemohla.
Kdo z těch, kdož budou slavit v nádheře
dnes Štědrý večer, asi vzpomene,
že uložen v zem český slovníkář,
jenž ni v své bídě věřit nepřestal
v dny příští slávy všeho Slovanstva,
v řeč jeho jednu!? Pro ten ideál
on žil a trudil se a pracoval
a kříž svůj nesl. Franta Šumavský!
Je v pokoji a světle, co dál jí
je zápasit – zda také neklesne?
Ne, nesmí – ještě dětem třeba jí
i národu, a také věří přec
v své ideály! Ještě „Babičku“
svou viděti chce v rouše spanilém
a napsat román... Jak se těšila
na dnešní Štědrý den: muž přijede
a přiveze pár zlatých, aspoň mžik
zas konec bídě, teskné trampotě!
A teď ten pohřeb! Jak by padl stín
jí v slunnou záři. Ne, ne, nesmí se
té tísni oddat, k vůli dětem svým
se usmívat dnes musí. Štědrý den!
Oh, komu štědrý? Panstvu, boháčům!
Ne těm, kdo jenom ve snách králi jsou
a kněžnami, ač rozhazují v lid
víc skvostů, než když svatbu slaví král.
Co děti za to mohou? Radostný
mít chtějí večer – však jej měla též
v svém dětství kdysi v „starém bělidle“,
jak oloupit oň svoje? Aspoň jim
dnes musí dárek dát, nechť hladoví
pak zítra sama! Teď již valem se
stmívalo kolem, sem tam blikaly
už lucerny a deště v kalužích
se chvěl svit jejich slabý. Dále šla,
do krámů nahlížejíc, trudíc se,
co nakoupiti za pár krejcarů
svým dětem milého. Oh, však už ví!
Té parádnici Doře jistotně
vhod budou rukavičky, Jarouš přál
si nové pouzdro, ano, koupí je
a do něho dvě vloží barvičky
a štěteček – vždyť hoch jen malovat
a malovat a velké vlohy má.
To bude radosti! A přešťastna
se usmívala, dárky kupujíc.
Tak, a teď domů! Věru, sama hlad
již cítí, zkřehlá, všaktě nejedla
jak po ránu. No, aspoň uvidí
prasátko zlaté! A teď bolestný
škub’ úsměv rtoma. Co těch zlatoušků
by byla v žití asi viděla,
když tolikráte dlouhý, velký půst
jí uložila nouze! Domů, domů již!
Ne, ještě ne. Vždyť musí zaskočit
si pro Markýtku, sestru Frantovu,
ta ubožka dnes nesmí sama lkát,
a samotna by jistě nepřišla.
Snad s pohřbu již je doma. Spěchala
a za tmy potom, vedouc Markýtku,
jež stále oči utírala si,
se vracela v byt skrovný. Manka tam
již s Dorou vařily, a starý Vid
ji štěkotem svým vítal. Zato muž
cos zabručel o toulkách, návštěvách
u panstva, jež jen uctívat se dá
a nepomůže. Jak když neslyší,
nic neřekla a na stůl strojila.
A po večeři, při níž jako by
ten pohřbený dál v kruhu jejich dlel
a mysl létla také v širou dál
ke Karlovi – oh, ubohý ten hoch,
jak slaví večer dnešní v cizině? –
rozdány dárky. Ó, té radosti!
Drobnůstku levnou každý našel tu,
a Dora ihned natahovala
si rukavičky, Jarouš, malovat
že ihned musí. Paní Božena,
jak na zářné jich tváře patřila,
slyšela v duchu kůry andělské
pět: Hóšianná! A teď postavil
muž dar i před ni: dáma jakási
prý poslala to pro ni v podvečer.
Že na ni si kdo vzpomněl? – užasla.
Ach, Bože můj, toť lampa, překrásná
to lampa, hleďte, psací na stolek!
Kdo dárkyní však? Paní Palacká
či Riegrová? neb paní hraběnka
snad Kaunicová? Ne, ne, zlatek pár
ty poslaly by spíš neb starý šat,
vždyť i to vděčně bráti musila,
ba sama o to prosit nejednou,
ač bolestí mrouc. Ó, jak žehnala
té jemné duši, jež ji stavěla
přec nad žebračku! Ihned naplnit
si lampu dala a již jako v snách
jen naslouchala muže hovoru,
jenž stále stýskal, spory vykládal,
jež o pensi má, dětí s Mankou hře,
a pohled na tu lampu nesl ji
v svět jiný, v říši ilusí... A pak,
když Markýtka již rozloučila se
a spat šel muž i děti, rozžehla
si tu svou krásnou lampu na stolku,
a v šál se halíc, před ní seděla.
A zdálo se jí, že to maják je,
a její loďka bědná zmítá se
na bouřných vlnách, a přec ke světlu
blíž, blíže pluje... Či snad kouzelný
to dar je, lampa Aladdinova?
Svým přetřela ji šálem, a tu div!
Síň chudá zmizela, a v komnatě
seděla zdobné, okny velkými
se vlnilo v ni slunce na sochy
a obrazy, a plno rozkvetlých
kol stálo květin... Knihy v příhrady
se tísnily jak plástve medu v úl,
a ona psala... svěží, krásná zas
a zdravá, zdravá! Vedle zvučí smích –
to Dora asi s dětmi učí se,
jež chodí v její ústav slavený,
a teď vstoup’ Jarouš – slavný malíř je,
a svět se klaní jeho obrazům –
list nesa matce. Milý Karel v něm
jim oznamuje, u sultána teď
že v službách, řídí jeho zahrady
a oblíbencem takým u něho,
že ucházejí se i pašové
o jeho přízeň... A vtom zakašlal
ze spaní Jarouš. Otevřela zrak,
a povzdychnuvši, zhasla lampu svou.
Tma byla venku. Ani hvězdičky.