PŘED PRVNÍM ČESKÝM BÁLEM

PŘED PRVNÍM ČESKÝM BÁLEM 1839
Slunéčko se ranní překlonilo přes střechy a přes barokní štíty a již v prostou světničku se lilo radostnými, jásavými svity; nakupilo plno zlata v mih na papíru stoh i řadu knih, skropilo i lůžka povlak čistý, vyzlatilo rámek prastarý, po dubové skříni šlehlo místy i strun tklo se staré kytary, ba i kolem příšerné té lebky, jež se tady šklebí, jistý znak, že tu sídlí Aeskulapův žák, tkalo závoj zlatistý a hebký. Jak by říc’ to slunce chtělo zimní: Ledu si a sněhu nepovšimni, mladý muži, jenž tu v dlaně vkládáš hlavu svou a v tajích vědy badáš, sni, že venku jarní teplý den, že vše pučí, kvete, hoří, zraje, 71 plny zlatých klasů že jsou kraje a květ každý rosou operlen. Ó, jak poslech’ rád je, ó, jak rád, ohněm jarým sálal a byl mlád, vždyť sám toužil po té nové vesně, teplý vítr by zas vlastí dých’, puklo vše, čím zima svírá těsně, na křídlech vše vzlétlo svobodných. A již stranou jak škvár všeliký letí hrubé knihy, expliky, a dřív než stroj starých hodin hrk’, načrtal již lehce bílý brk: „Nelkej, vlasti, slzy usuš sobě! V jarodechém všichni závodu Spějem pouta lámat v tvé porobě, Slavověnce víti národu.“ Ne, ne, jinak v duši své to cítil, koho chabým slovem tím by vznítil? Vzmach – a rázem pod silnými škrty mizí veršverš, i druhý, třetí, čtvrtý, pak i kolmo přes vše čáry běží, jak by slova chytila se v past, jak by spiatá uslzená Vlast dívala se smutně okna mřeží. „Nelkej, vlasti, slzy usuš sobě –“ znova počal bědný poeta, 72 nepřipsal však nic již o porobě, jinam mladá mysl zalétá. V očích blýsklo, zasnila se tvář, jak by ve snách dívčí spatřil vnady, za Marií květné do zahrady zlákala ho zimní slunná zář. Marie! Naň nyní vzpomíná-li, těší-li se, kdy ho uzří zas? pozdravíPozdraví-li, až ji shlédne, z dáli drahých očí těch ho žhnoucí jas? Co již slastných pocítil s ní chvilek na šancích a jinde těch dvé roků a jak jásal, že ji pevně v boku utkvěl šíp, jenž vmet’ tam sladký Mílek. A přec často – plna rozmaru, na tváři má pouze lehký smích, o sálech sní zlatem zdobených, o lokajích, jízdách v kočáru; malá jizba nezdá se jí rájem, pro věc vlasti malý má jen zájem; nejednou ho těžce v srdce raní, zapálen když nové pro knihy horuje a horlí, znenadání spouštějíc své hlasné: Hihihi! K smíchu jí, co zatím v mokré hlíně načrtala, nebo něčí nos, líčí, jak si soused natrh’ šos, s kytkou přát jda k tetce Karolině. 73 Inu, dítě – pohádkou mu svět, k výtkám hodí hlavou – dupne nožkou, však ji změní, nejde to tak hned, i sám čas mu pomůže svou troškou, vše se poddá – naděj na to skládá – ačli jen má upřímně ho ráda. Bohunka též pomoc’ mohla by – však zřel Marji prvně u Svobodů – a svým vlivem v jemnou uvést shodu s hloubkou ducha dívčí půvaby. Bohunka! – toť děvče zase jiné, dobrá, milá duše, nadšená pro vše, z čeho národu zdar plyne, vzdělanost a pokrok znamená. A jak knihy miluje i písně, první kráčí v šiku českých žen, mdlobu, slabost mužů soudíc přísně! Hned ji dojme veršík prostý jen, hned ji láká záhad hvězdných sfinga – inu, žačka pana Amerlinga! Vždy jen tam, kde jasné hvězdy zřít vyšších cílů, milé oči upne, škoda jen, kde hloubky také cit, že je srdce lásce nepřístupné. Má jen v srdci národ, není v něm místa víc snad? Je jen Vlast jí snem? Nebo lásky slast již okoušela, a květ srdce zrazen motýlkem, uzavřel se navždycky a zcela? 74 Ne, ne, klidná a též chladná snad, nemůže neb nechce milovat. Neví, čím se duše v lásce chví, nezná její závrať ani muku, jenom v tichém, teplém přátelství umí skýtat těchu, stisknout ruku. Tak muž mladý, cítě obou vděk, zapomenuv básně, zajat sněním, s rostoucím si kreslil zalíbením dvojí milý dívčí obrázek, když vtom náhle jemných snů těch tkání přetrhlo mu rázné zaklepání, a již statný muž v síň vcházel rychle s bodrým, hlučným: „Zdrav vás Pánbůh, Pichle!“ Ten již vstával, ruku vřele stisk’: „Vítejte mi, pane starý Vňoučku!“ – Nad vše Vňoučkovi byl vlasti zisk, rád se družil ke vlastenců hloučku, jadrný a vždycky doufající, zardělý – teď více, neb se ušel – vnes’ vždy zdravý dech. A k plné líci černý šátek na krku mu slušel. „Vlastenče, toť zrovna jaro venku, aj, co vidím – smím-li věřit hledu? – podvádíte tajně paní Vědu, objímaje Musu milostenku.“ 75 – Vše„Vše jsem škrt’ – přec zříte, pane starý, Musa odpírá mi sladké dary, jen tak někdy zkouším také pěti, národu jeť třeba platit dluh, a pak ničím vše jak Kronos bůh, pohlcuje vlastní svoje děti. Vše jsem škrt’, co psáno na tom listě, a je líp tak (krev mám trochu prudkou), než by censor zle v tom řádil hrudkou, polovic by básně přetrh’ jistě. Krutě zuří nový Zimmermann, „vlast“,vlast‘ a „národ“,národ‘ v očích je mu solí, nebezpečím, hrůzou Žižkův stan, o „svobodě“,svobodě‘ psáti nedovolí, a mé verše vlasti o porobě změnil by snad na vlast ve syrobě. –syrobě.“ „Nuž pakpak“ – trochu pousmál se Vňouček – třeba„třeba krotit zatím prudkou krev, písně skládat pannám na klobouček, na Minku neb Ninku dýchat vánky, s pastýřkami zbloudit do selánky, chválit české pivo, český zpěv – je vám zpěvcům sice víno dražší, ale myslím, obyčej to cizí...“ – V„V Mělníce i zde kol Prahy naší vinic dost přec a v něm révy ryzíryzí“ – Pichl vpad’. „Nu ovšem, pravda, pravda, v celém světě slavné vína jméno, 76 našinec sám rád si někdy zavdá, a přec toho upřímně mi žel, že je v básních pivo povrženo, slavný přec i domácí náš chmel.“ – Z„Z vína jak když oheň slunce sálá, zjaří mysl, k činům duch jím hnut!hnut!“ – nadšená se nese vína chvála. Ale Vňouček směle pivo brání: „Ano, slunce hřeje z vinných strání, ale z piva hořce voní země, při něm každý zapomněn je trud.“ – A„A těch trudů dost!dost!“ – dí Pichl temně – o„o to již se stará hejtman Muth. Samý útisk, výslech, samé tresty, pokoj má jen, kdo je hezky tich, skrčí se a všemu jde jen s cesty, hlavně pokoj chce mít Metternich. Co nám platno, že již jinde zas svobodnější doby zavál dech? U nás pořád zima jen a mráz. Samí Němci jenom v úřadech, kdo tam z našich, krčí se a bojí, zapírá svůj rod i jazyk svůj, nebo dávno nezná už řeč svoji, řeč své matky, Bože polituj! Naše šlechta německy jen mluví, francouzsky neb po vlašsku druh k druhu, 77 jazyk náš jí pouze řečí sluhů, trpěnou jen u kojné a chůvy. Není škol a cize zní to v chrámě, jak když pro nás není ani Bůh, posměch nás jen stíhá, zloby duch...duch...“ „Ale, ale, milý Bojislave –“ ozval se teď Vňouček – „připadá mně, že jste vzal dnes brýle příliš tmavé. Hůř již bylo a teď pořád lépe, jenom oko nevidí to slepé. Spali jsme – teď protahujem údy, oči mnem. Sám víte, co již květů milodechých vzrostlo z české půdy na podiv a úžas všemu světu. Ne, ne, všude pučí to a raší, bouřný proud se vlní pod ledem, o krůček jsme dále každým dnem, již i leckde v úřadech to straší, víte přec...“ – Vím„Vím všeckovšecko“ – rukou mách’ horlivý a činu chtivý Pichl a pak teskně z celé duše vzdychl: – Ano„Ano, venku, ve vsích, v chaloupkách i v té tmě a v nejhorším tom hoři dále žila naše řeč a žije, jak když v chrámě věčná lampa hoří a nám těchu v teskné duše lije; a teď mnozí po tom českém kraji 78 v lampu pilně olej dolévají, šíří knihy, jako apoštolé hlásají to naše z mrtvých vstání, osévají, úřady nechť brání, k nové sklizni vlastenská ta pole učitelé, kněží. Ale v Praze? Zde vše naší vysmívá se snaze, tolik práce takou řadu let, a je věru myšlenka to bolná, jak tu k předu těžce jdem a zvolna, plných plodů hrubě nevidět. Doma trochu sem a tam už nyní česky mluví naši měštěníni, ale venku, v krámech, ulicích, v hospodách – ne nespočtete do sta smělců, jimž řeč rodná není hřích. Je to, jak když šaty vezme pěkné, kdo jde ven, a halena dřív svlékne domácí se, odřená a sprostá. Kruh náš stále malý je a úzký. Kde pak český ozývá se zpěv? Kde jsou české spolky, české schůzky? Jaká řeč z úst paní zní a děv? Pane starý, Praha pořád dříme. –dříme.“ „Nu tak, vlastenče, ji probudíme, toť by v tom již ďasi byli všeci – a tím právě k své jsem přišel věci: vzkazuje vám redaktor pan Tyl, 79 v čilé hlavě snuje podnik nový, abyste dnes večer k Šmilerovi v kafírnu se jistě dostavil. Považte jen: český bál se chystá! Já tam také přijdu dozajista, snad i jiní, též Tyl Branimír bude pozván, však ho dobře znáte, jak ten měšťan hoří k věci svaté. Na shledanou tedy na večír, a teď báseň opište jen čistě...“ – Sbohem„Sbohem, pane starý... Přijdu jistě. –jistě.“ 80