FRANTIŠEK I.

Antonín Klášterský

FRANTIŠEK I. Český kronikář píše
Mé péro chví se v ruce – mrtev sic je císař už, leč Metternich je živ a s ním dál útisk, nevolnicvínevolnictví, tma a vláda policie, špionů. Svět v době, kdy sed’ císař na svůj trůn, se třásl celý, jak by kyklopi věznění v zemi byli na povrch se vydrali a svými kladivy bušili v řády staré. Bratrství, svoboda, rovnost! Revoluce řev se nesl světem. Císař bázlivý se ulekl: jen tento požár kéž se nepřenese v ztrouchnivělou říš! Hranice zavřít, ihned uvěznit, kdo přejít chtěl by, aby nenesl snad sémě zhoubné. Kdyby bylo lze, ach, ještě nové hory postavit na hory pomezní! Jen skulinku ucpati každou, první jiskérku jen zašlápnouti rázně. Vyslídit, zda netvoří se spolek tajný kdes, co píše kdo, co myslí. Zostřena 68 knih censura a potlačeno vše, kde zatíkla jen nespokojenost, a zdánlivě klid všude, mrtvý klid. Leč duch se zdržet nedá, volně vlá, a tak i záchvěv bouře francouzské k nám vnik’, kde trpěl sedlák-nevolník a měšťák pod jhem krutých úřadů. Bratrství, rovnost! Vzpomínáno si, ač jenom matně, řádů husitských a Českých Bratří, a když Bonaparte svobodu zdeptal a náš vytrh’ voj, pěl o Žižkových činech rekovných. Rusové táhli přes náš kraj, a lid v nich bratry zřel, a požár Moskvy pak osvítil všecka srdce útěchou, že slovanská říš velká za námi. Z té přec jen strach byl. Klidni byli jsme, a odpor k Prusku záludnému zval si nerozhněvat věrné národy. Tož proto jen, ne z lásky otcovské, nám dovoleno pěstovat svou řeč a tisknout knihy, budit písněmi svůj národ ze sna. Teď již viděli, že není mrtev sladký jazyk náš, tož proč mu nepřát, aby tu a tam se ozval zase, když tím národa se koupí věrnost? Vždyť i příjemno to bylo sluchu panovníkovu, že o řeč jednu víc, z níž ke trůnu 69 se vznáší vonný oblak kadidla, jež oslavuje starý jeho rod a jej jak Otce věrných národů... 70

Básně v knize Probuzení: