Mé péro chví se v ruce – mrtev sic
je císař už, leč Metternich je živ
a s ním dál útisk, nevolnictví, tma
a vláda policie, špionů.
Svět v době, kdy sed’ císař na svůj trůn,
se třásl celý, jak by kyklopi
věznění v zemi byli na povrch
se vydrali a svými kladivy
bušili v řády staré. Bratrství,
svoboda, rovnost! Revoluce řev
se nesl světem. Císař bázlivý
se ulekl: jen tento požár kéž
se nepřenese v ztrouchnivělou říš!
Hranice zavřít, ihned uvěznit,
kdo přejít chtěl by, aby nenesl
snad sémě zhoubné. Kdyby bylo lze,
ach, ještě nové hory postavit
na hory pomezní! Jen skulinku
ucpati každou, první jiskérku
jen zašlápnouti rázně. Vyslídit,
zda netvoří se spolek tajný kdes,
co píše kdo, co myslí. Zostřena
knih censura a potlačeno vše,
kde zatíkla jen nespokojenost,
a zdánlivě klid všude, mrtvý klid.
Leč duch se zdržet nedá, volně vlá,
a tak i záchvěv bouře francouzské
k nám vnik’, kde trpěl sedlák-nevolník
a měšťák pod jhem krutých úřadů.
Bratrství, rovnost! Vzpomínáno si,
ač jenom matně, řádů husitských
a Českých Bratří, a když Bonaparte
svobodu zdeptal a náš vytrh’ voj,
pěl o Žižkových činech rekovných.
Rusové táhli přes náš kraj, a lid
v nich bratry zřel, a požár Moskvy pak
osvítil všecka srdce útěchou,
že slovanská říš velká za námi.
Z té přec jen strach byl. Klidni byli jsme,
a odpor k Prusku záludnému zval
si nerozhněvat věrné národy.
Tož proto jen, ne z lásky otcovské,
nám dovoleno pěstovat svou řeč
a tisknout knihy, budit písněmi
svůj národ ze sna. Teď již viděli,
že není mrtev sladký jazyk náš,
tož proč mu nepřát, aby tu a tam
se ozval zase, když tím národa
se koupí věrnost? Vždyť i příjemno
to bylo sluchu panovníkovu,
že o řeč jednu víc, z níž ke trůnu
se vznáší vonný oblak kadidla,
jež oslavuje starý jeho rod
a jej jak Otce věrných národů...