Odporno! Hnusno! Odpraviti krále,
jenž jiné viny nemá, než že právě
Bourbonem zrozen, po svých předcích zdědil
korunu krále! – Jistě nepřítelem
jsem tyranie – jsou však tyranové,
jak Plutarch líčí je, tož Dionysos,
jenž v Syrakusách vládl, Peisistratos,
či vévoda můj, mladosti mé trapič –
oh, celým ohněm duše dovedl bych
se vzepříti jim a těm věnce plésti,
kdož zbavili by od nich vlast a lidstvo.
Však Louis ubohý – jaký pak to tyran?
Zde jiný tyranem je: hydra hnusná
o stotisících štěkajících hlavách,
lid z řádů vymknutý a nespoutaně
se valící jak oheň, který prchl
z míst, kde mu služba byla vymezena
a vyšvihnuv se k střeše toho domu,
krov uchvátí, pak vnitřek jeho ničí,
nic nedbaje, že obrazy v něm, sochy
a knihy, odkazy to lidí velkých,
ba, rozeběsněn rozhlíží se kolem,
kam dále jíti, posílen pak větrem
i na sousední střechu střemhlav skáče
a zničiv ji a dům až do základů,
dál ještě letí – takto celé město,
jež s láskou století nám zbudovala,
vztek noci jedné shladí bez památky.
Jeť element nám každý pomocníkem,
když zkrocen je a střežen – běda tomu,
kdo uzdu pustí mu a vášni jeho
dá pánem býti! A to plně platí
i o Svobodě. Vázána je řády,
jichž bez trestů nám nelze odstraniti.
A jenom v pořádku je harmonie,
jež podmínkou je nejen věčné krásy
ale i štěstí. Kvetoucí strom vidět
zničený mrazem – způsobuje bolest;
společnost lidskou vidět rozvášněnou,
krev hltající, vraždy páchající –
toť věru podívání nejhnusnější,
jež člověku se může naskytnouti.
A všichni dobří jako člověk jeden
páž k páži musí povstat ku odvetě
a na nás, strážcích kultury té vyšší,
na nás je protestovat z celé duše.
Neb na tyrany – značí na každého,
kdo násilím chce prosadit svou zvůli.
A lid, když tyranem se stane, bývá
všech hrůzovládců vůbec nejhroznějším,
tož jemu opříti se nejvíc třeba...