IDYLLAIDYLKA1843 Na černé desce svého sekretářecos psala, psala hbitě Bohunka,a jako zlatá, lesklá korunkají v slunci plála hebkých vlasů záře.Ve škole otec – klid kol přehluboký,i psala, jen se zamýšlejíc časema zase čtouc svou práci tichým hlasem,že neslyšela za sebou ni kroky.Vtom silná ruka, ale jemná, bíláse natáhla a papír uchvátila.„Ha, tajemství! ha, vinník dopadený!“Vráz vyskočila dívka, páž svou pnula:„Doktore Pichle!“ Ňadra se jí dmula,a v tváře hrnul červánek se studu.„Hned vraťte mi to – hněvati se budu!“„Ne, nevrátím!“ – „Ach, vždyť to nemá ceny,ó, prosím vás!“ Leč co tak v jednom plamuse napínala, by plen vyrvala mu,on smál se jen a vzhůru drže list,již vzkřik’: „Ach Bože, toť jsou verše vaše –jste básnířka, nic nerděte se plaše,vás Musy líbají!“ A začal číst:88„Jak mne to táhne tam – vy, jasné hvězdy, k vám...“a dál a dál, až jemná píseň celáv síň plnou slunce dovyzněla pak.A dívka stála tiše, její zrakna ústech visel mu, a jen se chvěla.„Ach, Bohunko, ach, co vám říci mám?Jste pěvkyně, toť plod je chvíle svaté,ó, zdali více takých šperků mátena hrdlo Vlasti?“ – „Ano, ale skryté,jste první, jenž to víte na zemi –doktore Pichle – prosím – slibte mi,že nikomu to – nikdy – nezradíte!“„Což tolik Vlast má perel již a květů,by utajeny směly zůstat světu,zrak nepotěšit?...“ „Květy mé jsou prosté –snad ano – pozděj – pod jménem snad cizím –“„Ó, Bohunko, jak citem pláte ryzím,má úcta k vám jak bílý plamen roste.Ach, rozumím vám, nedbám také slávy,jen vlasti sloužit chci a budit, budita při tom třeba o kůrce se trudit –na venkov půjdu... dech tam vnesu zdravý –dnes již se loučím – snad se řítím v boje –leč za tajemství vaše dám vám svoje:Mám, Bohunko, vás rád! Já roky celéten sladký taj jsem ve svém srdci nes’,než co jsem přečet’ vaši píseň – dnes,ó, Bohunko, zda moh’ jsem mlčet déle?89Snad čekat ještě, spíš by bylo správno,leč, Bohunko, – zda chceš mou ženou býti,zda ráda mít mne můžeš celé žití...?“A dívčí šept zněl stoudný: „Mám již dávno.“Pak stulilo dvé hlav se, v touze žhavése zkloubily jak na pouto dvě ruce,ret k retu skočil jak dvě jiskry prudce,a „Bohunko!“ jen znělo – „Bojislave!“v šept lásky sladký, horoucí a milý.Kdo všim’ si z nich, že právě v této chvílitvář vyholená v dveřích zjevila se –Bohunčin otec – starý profesor –a v růměnné té tváři milý zorže na obrázku tom se tiše pase?V svém popelavém šatě s knoflíky,jež leskly se jak stříbro, velikýjak duch tu stál; teď sáhl tiše k šosua pikslu vytáh’ – šňupec nesl k nosu,pak modrý šátek, bíle tečkovaný,vznes’ potichounku, by smet’ prášek se rtů,s úsměvem dobrým – ale vtom, eh, k čertu!kých’ nehorázně. Rázem na dvě stranydvé spěje hlav. „Tatínku!“ Děvče letía v jabot jeho vesty tvář svou kreje.Cos Pichl koktá. Ale kmet se smějetak šelmovsky a volá: „Děti – děti!“90