FR. PALACKÝ K UMCE ZPĚVŮ

FR. PALACKÝ K UMCE ZPĚVŮ
Marně, Umko, nad mou se skláníš hlavou, v rej mne vábíc, k vznešeným, sladkým zpěvům, marně šeptáš ve sluch mi, abych zpíval mládí a lásku: Jak se květná na zemi vrací Vesna, vzduch pln vůně, sladce jak pějí ptáci, k zdroji jdouce děvy jak patří k luně nyjícím okem. Jak si Eros brousí své ostré šípy, krásný jak se Adonis na lov chystá, šerým hájem letící nymfu stíhá mladistvý pastýř. Nebo jak se na nebi hvězdy lesknou, tam k nim zvedat duch že má svoji peruť, aby dospěl do říše Ideálů, jasné a svaté. 42 Jáť již, Umko, odkládám navždy harfu, ze strun jejích nechci již loudit píseň, jáť již navždy loučím se, Umko zpěvů líbezných, s tebou! Ne, že tvým bych pohrdal božským darem, v lásce neměl nesmrtné krásy vděků, ale hlas, jenž ozval se v mojí duši, jinam mne volá. Klesnu k nohám sestře tvé, moudré Klió, která rydlem znamená děje světa v tvrdé desky, naslouchat její budu báji i zvěsti. Vynést toužím ze hlubin nepaměti svého lidu velké i chmurné děje, aby ožil hrdostí na ty slavné předků svých činy. Ne již bardem, vůdcem chci býti jeho, aby chabou přetvořil říš, kde spiat je, volně žil v ní nebo ta kletá rozbil otroctví pouta. A ty k jiným pospěš už, Umko milá, nadchni hruď jim, rozvaž jim zpěvná ústa, líp než já moh’, v struny ať varyt bijí, budíce národ. 43 Já pak po své klopotné práci v temnu dávných věků, s úsměvem na rtech budu rád vždy, jako v oddechu, naslouchati písni, již vnukneš: Jak se květná na zemi vrací Vesna, k zdroji jdouce děvy jak patří k luně, šerým hájem letící nymfu stíhá mladistvý pastýř... 44