JOS. JUNGMANN NAD DOKONČENÝM SLOVNÍKEM

Antonín Klášterský

JOS. JUNGMANN NAD DOKONČENÝM SLOVNÍKEM 24. prosince 1833
Dokonáno dílo! A mně jak by v sluch zněly hlasné zvuky, deset tisíc harf andělských a libý cherubínů zpěv, jak když Tvůrci Haleluja! zpívali, když se vracel z díla do nebeských bran, stvořiv svět. Ach, odpusť, je-li, Bože můj, v tom jen rouhání! Vždyť příliš velká dme radost moje prsa, září oko mé, spočívajíc na tom, co jsem budoval dní ne šest, jak Ty v své božské velkosti, leč jak slabý člověk celý život svůj. Libí hráli ještě jarní vánkové kolem čela mého, křepce šel můj krok, jako k tanci jenom, zrak můj jasně plál, nic se nelekaje trudné námahy, když v mé duši bleskla k dílu myšlenka. 64 A již, ajta, jeseň smutně provléká kadeře mi zřidlé nití stříbrnou, odlétli již z duše ptáci písní mých, zvadly květy moje. Zato stojí tu dílo velké! Dík vám, mocná nebesa, za sílu, s níž léta dlouhá nesl jsem tíhu práce tuhé! Stokrát zmdlel můj duch, pochybnosti těžké rvaly nitro mé, vždy však poznovu jsem z lásky k národu, pro nějž tvořil jsem to vše, se vzchopil zas, kdykoli jsem klesl. Vždycky bylo mi, jako bych řeč naši, potopený zvon, ze hlubiny mořské zvedal na povrch, jak bych spouštěl dolů v hlubokou se báň, plnou zlaté rudy, věky zasutou, a ven na den světlý v hrstích vynášel její lesklý poklad. Jako kahanec um mně svítil ve tmách, péro bylo rýč, od boku však nemoh’ odpásat jsem meč, neboť zpurný Satan, starý lstivý vrah, rušil moje dílo. Odboj podnítil nízkých duchů, plazů slizkých proti mně, oblud jedovatých, s nimiž zápasit při práci jsem musil, ba on podobu na se bral i přátel mých a soudruhů a tím nejvíc zkrušil bolem srdce mé! Stokrát na mne stříkl udavačů jed, slina na mne padla zloby smrdutá, chvály skvělým pláštěm odívali mne, 65 já však obléknut veň, cítil plameny. A já přec jej přemoh’, vraha lstivého, bez moci již svíjí se mi u nohou, syče marným vztekem! Se mnou radujte přátelé se praví, jejichž družná dlaň pomohla mi v díle! Nejvíc na tebe vzpomínám si, Marku, duše duše mé, který věřil’s ve mne, který bratrskou láskou jsi mne zvedal, se mnou nesl tíž práce klopotné – buď žehnán na věky! Hotovo je dílo! Z par a chaosu zdvíhá se jak v jitřním jase pevná zem, ztracený ráj, z něhož vyhnán věky byl národ můj, se vrací, zas, ó, zase živ lid je můj a z mdloby smrtné procitá k nové dějin slávě! Haleluja! pěj, matko Slávo, hory, plesejte, a zvěst radostnou v svět neste, mocní větrové! Zřím jak ve snách, jak již z kupy vzácných rud, jež jsem vynes’ z hlubin, kují pěvcové zářné zlaté šperky Vlasti na šíji, bojovníci meče, dělník nástroje, všude, všude, všude zase hlaholí jazyk otců našich – ba jak pne se sluch v šedou dál až věků, všude zaznívá jeden slávský jazyk, libý, lahodný, od Šumavy naší dálný po Urál! – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
66 Ó, kam zanesly mne radost má a sen od života bolů! Jediný můj syn vedle v loži stená! A teď volají k němu mne – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – – Ó, Bože! Dokonáno jest i tam vedle! Mrtev syn můj jediný! V jakou hloub se kácím s výše pýchy své! Pomstil ses mi strašný, lstivý Satane!! 67

Básně v knize Probuzení: