PÍSNIČKA O CENSOROVI ZIMMERMANNOVI

PÍSNIČKA O CENSOROVI ZIMMERMANNOVI 1821–1836
Pan censor Páter Zimmermann zbraň mocnou měl a prudkou a udavač, víc rozdal ran než nepřítel ctnou půtkou. A nechť si papež pastýř stád, a nechť si císař žezlem vlád’, on vládl svojí hrudkou. Oh, malý měli záhonek jsme ještě před sto lety a chudý jen byl jeho vděk, byl málo zryt a pletý; a on jak červ, jak housenka, kde volnější jen myšlenka, list ožíral i květy. Nač básník zpíval rozechvěn o lásce, líčku, vlase? 55 On „Nemravnost!“ si broukl jen a škrt’ to ctnosti k spáse. Jak? Vlastenecký žár a žal? „Non imprimatur!“ načrtal, a bylo konec kráse. Při slovech „národ,“národ“, „Hus“ a „vlast“ hned husí dostal kůži. Je nalíčena naň to past, či – dech se zrovna úží – to říši hrozí spiknutí? Nu, však ho sami donutí, že opatrnost ztuží. Tak z „tyrana“ hned „cikán“ byl a ze „svobody“ – „kázeň“, by „svatyň“ v „kuchyň“ proměnil, jej hnala o říš bázeň. Co to je? „Rozbít porobu?“ Zde musí stát jen „nádobu“ – oh, je to horká lázeň! Proč stále třít se o říši? Bloud o Žižkovi tlachá! Proč všichni aspoň nepíší jak tenhle jurist Mácha? Ten správný soud má, v těle čest: Ať lámán, v kolo vpleten jest, když nepravost kdo spáchá! 56 Proč nepsat jak on, Zimmermann, člen řádu křižovníků: jak Ferdinand vlád’, svatý Jan smrt podstoup’ mučedníků? Tím věhlas jejich spíš by vzrost a vzdala věků budoucnost by slávu jim a díku! Ach, censore knih, nastala již dávno doba jiná, co českým hájkem lítala ta vaše širočina. Spis váš se prachu nesprostí, leč nad tou vaší hloupostí vnuk ještě ruce spíná! 57