ALOIS UHLE

Antonín Klášterský

ALOIS UHLE V Písku 1817
Aj, Čelakovský, hošku milý! sem až utek jste se na břeh Otavy s věd konvicí neb číškou zábavy? Ó, pěkné jste si místo vyvolil zde pod skalinou, s milým šumotem kde proudí řeka, na květový pyl se snáší včela, racek polétá... Což, Čelakovský, nejste poeta?“ „Ne, nejsem, pane profesore.“ „Jak, že nejste? Tedy jistě budete! Mně věstí to již zářící váš zrak, na vašem čele čtu to. Nerděte se pro to, hošku. Netajte to plaše! A co jste čet’? Ah, Klopstock! Volba vaše je šťastna, doušek z krásy pramene, myšlenky čisté, velké, vznešené... leč... něco dávno říc’ jsem vám chtěl, hošku... zda nejen krásy růže bohatébohaté, i polní květy milujete trošku, své rodné řeči plody sbíráte? Kroutíte hlavou? ,Větší vzdělanost‘ šeptáte tiše? To vás tedy mýlí! 36 Což zde ten svlačec není také milý a v sedmikrásce není krásy dost? A odkud růže? Planý šípek prostý, jak u cest roste nebo skalních stěn, byl láskou jen a péčí proměněn v ty královských a vonných růží skvosty. Pěstujte šípky! Přijďte ke mně – mám dost českých kněh – a věru, řeč to sladká, jíž od kolébky mluvila k vám matka – rád půjčím ze své klenotnice vám. Kdo o jazyk svých otců, hochu, nedbá, kdo metá na něj pohrdy své kal, hřích veliký si na svou duši vzal a nešťastného stihne viny kletba. Povím vám příběh. Učený žil muž, jenž jazyk český pohaněl a ztupil, urážku hrubou na urážku kupil, ač osudem sám dosti znectěn už byl jazyk ten, kdys jazyk velkých králůkrálů, a teď tak ponížený. A tu vráz to zahřímalo s nebes. Mudřec český jak anděl boží na pevnou vstoup’ skálu, sám Jungmann srazil smělce svými blesky jak bůh kdys zpurné duchy v pekla sráz, jak Satana ho svrh’.“ „To těžký věru trest!“ „Ne, hošku, jenom spravedlivý jest, leč ještě hůře při tom, že ten kdosi 37 sám celé peklo ve své duši nosí pro svoji vinu... A přec doufám, přec, že pro lítost a lásku, jež v něm plane teď k řeči té, jím kdys tak pošlapané, se vysvobodí aspoň v očistec... Tak sbohem, hošku! Přijďte!“ Ustrnule zřel za vážným svým učitelem hoch. Ten zavrženec – nebyl to sám Uhle? A hleděl za ním, veliký a smědý jak podle řeky dál šel, k zemi hledy, až ztratil se za další skály roh... 38

Básně v knize Probuzení: