Slunéčko se ranní překlonilo
přes střechy a přes barokní štíty
a již v prostou světničku se lilo
radostnými, jásavými svity;
nakupilo plno zlata v mih
na papíru stoh i řadu knih,
skropilo i lůžka povlak čistý,
vyzlatilo rámek prastarý,
po dubové skříni šlehlo místy
i strun tklo se staré kytary,
ba i kolem příšerné té lebky,
jež se tady šklebí, jistý znak,
že tu sídlí Aeskulapův žák,
tkalo závoj zlatistý a hebký.
Jak by říc’ to slunce chtělo zimní:
Ledu si a sněhu nepovšimni,
mladý muži, jenž tu v dlaně vkládáš
hlavu svou a v tajích vědy badáš,
sni, že venku jarní teplý den,
že vše pučí, kvete, hoří, zraje,
plny zlatých klasů že jsou kraje
a květ každý rosou operlen.
Ó, jak poslech’ rád je, ó, jak rád,
ohněm jarým sálal a byl mlád,
vždyť sám toužil po té nové vesně,
teplý vítr by zas vlastí dých’,
puklo vše, čím zima svírá těsně,
na křídlech vše vzlétlo svobodných.
A již stranou jak škvár všeliký
letí hrubé knihy, expliky,
a dřív než stroj starých hodin hrk’,
načrtal již lehce bílý brk:
„Nelkej, vlasti, slzy usuš sobě!
V jarodechém všichni závodu
Spějem pouta lámat v tvé porobě,
Slavověnce víti národu.“
Ne, ne, jinak v duši své to cítil,
koho chabým slovem tím by vznítil?
Vzmach – a rázem pod silnými škrty
mizí verš, i druhý, třetí, čtvrtý,
pak i kolmo přes vše čáry běží,
jak by slova chytila se v past,
jak by spiatá uslzená Vlast
dívala se smutně okna mřeží.
„Nelkej, vlasti, slzy usuš sobě –“
znova počal bědný poeta,
nepřipsal však nic již o porobě,
jinam mladá mysl zalétá.
V očích blýsklo, zasnila se tvář,
jak by ve snách dívčí spatřil vnady,
za Marií květné do zahrady
zlákala ho zimní slunná zář.
Marie! Naň nyní vzpomíná-li,
těší-li se, kdy ho uzří zas?
Pozdraví-li, až ji shlédne, z dáli
drahých očí těch ho žhnoucí jas?
Co již slastných pocítil s ní chvilek
na šancích a jinde těch dvé roků
a jak jásal, že ji pevně v boku
utkvěl šíp, jenž vmet’ tam sladký Mílek.
A přec často – plna rozmaru,
na tváři má pouze lehký smích,
o sálech sní zlatem zdobených,
o lokajích, jízdách v kočáru;
malá jizba nezdá se jí rájem,
pro věc vlasti malý má jen zájem;
nejednou ho těžce v srdce raní,
zapálen když nové pro knihy
horuje a horlí, znenadání
spouštějíc své hlasné: Hihihi!
K smíchu jí, co zatím v mokré hlíně
načrtala, nebo něčí nos,
líčí, jak si soused natrh’ šos,
s kytkou přát jda k tetce Karolině.
Inu, dítě – pohádkou mu svět,
k výtkám hodí hlavou – dupne nožkou,
však ji změní, nejde to tak hned,
i sám čas mu pomůže svou troškou,
vše se poddá – naděj na to skládá –
ačli jen má upřímně ho ráda.
Bohunka též pomoc’ mohla by –
však zřel Marji prvně u Svobodů –
a svým vlivem v jemnou uvést shodu
s hloubkou ducha dívčí půvaby.
Bohunka! – toť děvče zase jiné,
dobrá, milá duše, nadšená
pro vše, z čeho národu zdar plyne,
vzdělanost a pokrok znamená.
A jak knihy miluje i písně,
první kráčí v šiku českých žen,
mdlobu, slabost mužů soudíc přísně!
Hned ji dojme veršík prostý jen,
hned ji láká záhad hvězdných sfinga –
inu, žačka pana Amerlinga!
Vždy jen tam, kde jasné hvězdy zřít
vyšších cílů, milé oči upne,
škoda jen, kde hloubky také cit,
že je srdce lásce nepřístupné.
Má jen v srdci národ, není v něm
místa víc snad? Je jen Vlast jí snem?
Nebo lásky slast již okoušela,
a květ srdce zrazen motýlkem,
uzavřel se navždycky a zcela?
Ne, ne, klidná a též chladná snad,
nemůže neb nechce milovat.
Neví, čím se duše v lásce chví,
nezná její závrať ani muku,
jenom v tichém, teplém přátelství
umí skýtat těchu, stisknout ruku.
Tak muž mladý, cítě obou vděk,
zapomenuv básně, zajat sněním,
s rostoucím si kreslil zalíbením
dvojí milý dívčí obrázek,
když vtom náhle jemných snů těch tkání
přetrhlo mu rázné zaklepání,
a již statný muž v síň vcházel rychle
s bodrým, hlučným: „Zdrav vás Pánbůh, Pichle!“
Ten již vstával, ruku vřele stisk’:
„Vítejte mi, pane starý Vňoučku!“ –
Nad vše Vňoučkovi byl vlasti zisk,
rád se družil ke vlastenců hloučku,
jadrný a vždycky doufající,
zardělý – teď více, neb se ušel –
vnes’ vždy zdravý dech. A k plné líci
černý šátek na krku mu slušel.
„Vlastenče, toť zrovna jaro venku,
aj, co vidím – smím-li věřit hledu? –
podvádíte tajně paní Vědu,
objímaje Musu milostenku.“
„Vše jsem škrt’ – přec zříte, pane starý,
Musa odpírá mi sladké dary,
jen tak někdy zkouším také pěti,
národu jeť třeba platit dluh,
a pak ničím vše jak Kronos bůh,
pohlcuje vlastní svoje děti.
Vše jsem škrt’, co psáno na tom listě,
a je líp tak (krev mám trochu prudkou),
než by censor zle v tom řádil hrudkou,
polovic by básně přetrh’ jistě.
Krutě zuří nový Zimmermann,
,vlast‘ a ,národ‘ v očích je mu solí,
nebezpečím, hrůzou Žižkův stan,
o ,svobodě‘ psáti nedovolí,
a mé verše vlasti o porobě
změnil by snad na vlast ve syrobě.“
„Nuž pak“ – trochu pousmál se Vňouček –
„třeba krotit zatím prudkou krev,
písně skládat pannám na klobouček,
na Minku neb Ninku dýchat vánky,
s pastýřkami zbloudit do selánky,
chválit české pivo, český zpěv –
je vám zpěvcům sice víno dražší,
ale myslím, obyčej to cizí...“
„V Mělníce i zde kol Prahy naší
vinic dost přec a v něm révy ryzí“ –
Pichl vpad’. „Nu ovšem, pravda, pravda,
v celém světě slavné vína jméno,
našinec sám rád si někdy zavdá,
a přec toho upřímně mi žel,
že je v básních pivo povrženo,
slavný přec i domácí náš chmel.“
„Z vína jak když oheň slunce sálá,
zjaří mysl, k činům duch jím hnut!“ –
nadšená se nese vína chvála.
Ale Vňouček směle pivo brání:
„Ano, slunce hřeje z vinných strání,
ale z piva hořce voní země,
při něm každý zapomněn je trud.“
„A těch trudů dost!“ – dí Pichl temně –
„o to již se stará hejtman Muth.
Samý útisk, výslech, samé tresty,
pokoj má jen, kdo je hezky tich,
skrčí se a všemu jde jen s cesty,
hlavně pokoj chce mít Metternich.
Co nám platno, že již jinde zas
svobodnější doby zavál dech?
U nás pořád zima jen a mráz.
Samí Němci jenom v úřadech,
kdo tam z našich, krčí se a bojí,
zapírá svůj rod i jazyk svůj,
nebo dávno nezná už řeč svoji,
řeč své matky, Bože polituj!
Naše šlechta německy jen mluví,
francouzsky neb po vlašsku druh k druhu,
jazyk náš jí pouze řečí sluhů,
trpěnou jen u kojné a chůvy.
Není škol a cize zní to v chrámě,
jak když pro nás není ani Bůh,
posměch nás jen stíhá, zloby duch...“
„Ale, ale, milý Bojislave –“
ozval se teď Vňouček – „připadá mně,
že jste vzal dnes brýle příliš tmavé.
Hůř již bylo a teď pořád lépe,
jenom oko nevidí to slepé.
Spali jsme – teď protahujem údy,
oči mnem. Sám víte, co již květů
milodechých vzrostlo z české půdy
na podiv a úžas všemu světu.
Ne, ne, všude pučí to a raší,
bouřný proud se vlní pod ledem,
o krůček jsme dále každým dnem,
již i leckde v úřadech to straší,
víte přec...“ „Vím všecko“ – rukou mách’
horlivý a činu chtivý Pichl
a pak teskně z celé duše vzdychl:
„Ano, venku, ve vsích, v chaloupkách
i v té tmě a v nejhorším tom hoři
dále žila naše řeč a žije,
jak když v chrámě věčná lampa hoří
a nám těchu v teskné duše lije;
a teď mnozí po tom českém kraji
v lampu pilně olej dolévají,
šíří knihy, jako apoštolé
hlásají to naše z mrtvých vstání,
osévají, úřady nechť brání,
k nové sklizni vlastenská ta pole
učitelé, kněží. Ale v Praze?
Zde vše naší vysmívá se snaze,
tolik práce takou řadu let,
a je věru myšlenka to bolná,
jak tu k předu těžce jdem a zvolna,
plných plodů hrubě nevidět.
Doma trochu sem a tam už nyní
česky mluví naši měštěníni,
ale venku, v krámech, ulicích,
v hospodách – ne nespočtete do sta
smělců, jimž řeč rodná není hřích.
Je to, jak když šaty vezme pěkné,
kdo jde ven, a halena dřív svlékne
domácí se, odřená a sprostá.
Kruh náš stále malý je a úzký.
Kde pak český ozývá se zpěv?
Kde jsou české spolky, české schůzky?
Jaká řeč z úst paní zní a děv?
Pane starý, Praha pořád dříme.“
„Nu tak, vlastenče, ji probudíme,
toť by v tom již ďasi byli všeci –
a tím právě k své jsem přišel věci:
vzkazuje vám redaktor pan Tyl,
v čilé hlavě snuje podnik nový,
abyste dnes večer k Šmilerovi
v kafírnu se jistě dostavil.
Považte jen: český bál se chystá!
Já tam také přijdu dozajista,
snad i jiní, též Tyl Branimír
bude pozván, však ho dobře znáte,
jak ten měšťan hoří k věci svaté.
Na shledanou tedy na večír,
a teď báseň opište jen čistě...“
„Sbohem, pane starý... Přijdu jistě.“