Ach, vše jest šťastně za ním konečně!
To město zahaleno v stálou mhu,
ten hlučný přístav, krčmy v předměstí,
ty chmurné paláce a kathedrály,
ten falešný dvůr i to divadlo,
kde králem byl a bohem – pro luzu,
ten potlesk bouřný i ten tichý škleb,
s nímž Závist chodí bledá outěžkem,
ty pitky s druhy tam u „Mořské panny“,
kde rolničkami smíchu třásl vtip,
ty dumy žalosti a zoufalství,
v nichž Hamlet lkal a sešílel král Lear,
ta „tmavá lady“ i ty plavé dívky,
jichž obraz často prolétal mu sny.
To vše jest za ním. Střás’ to s beder svých
jak tíživý sen, jako těžkou můru,
a na březích rodného Avonu
teď chodí v klidu. Chvíli přemítá
a usmívá se tiše pod sebe,
jak ten, kdo vyhrál velký žití los,
byl básníkem a teď jest mudrcem.
Zde každou stezku zná i každý keř,
zde v olších na křepelky líčil hoch
svá tenata – dál v lese pytlačil;
tam první tajnou schůzku s dívkou měl,
tou stezkou denně pozděj chodíval
k své nevěstě. – Vše zří to jako v snu.
Ty zvony dnes mu stejně znějí v sluch,
když kostelní se stáčí uličkou
ku svaté Trojici, kde jednou též
mdlý poutník na vždy berlu odloží
i klobouk svůj, plášť s škeblí okrasou.
Však zatím žije pouze přírodě.
Jak čet’ by knihu odloženou zas,
tak zvolna její listy probírá,
od puku prvního, jímž mladý Máj
se v okna dívá hlohem růžovým,
až k žloutnoucímu listu slednímu,
jenž jako slední „s bohem“ splývá v zem.
Zří dojatý na starou moruši,
již vlastní rukou sázel před lety.
V Avonu ryby chytá v břízách skryt
a v olších pozoruje, kterak pták
odnáší mládi pokrm v zobáčku,
co pastvec dále tváře nadýmá,
na venkovskou si hraje píšťalu.
A jindy se zas toulá ulicemi,
jež v slunci dřímají. Tu zdraven jest,
tam děkuje, tam chodce osloví,
neb zná je všecky, tomu kmotrem byl
a tomu kdysi svědkem při svatbě,
a dovede se o všem bavit s nimi,
vše koření svým bodrým humorem,
znáť lidu práci, jeho pot i trud
a k všemu usmívá se dojemně.
Jak vše to za ním! Teď jen pije klid
a plným douškem, jejž si zasloužil.
Ať sláva duje v jiných pozouny,
co dnes mu po tom? Má svou zahradu
a kolik poupat na růži jest víc,
je důležitější, než kolegův
zda prošel kus či propad’ hlomozně.
Snad jeřábů co pozoruje šik
ku jihu k moři tiše veslujících,
zas vyšel nový patisk jeho hry,
zle znetvořen a připsán jinému,
co cizí zboží zdobí jeho jméno.
Ach, hlouposti! On patří k západu,
jenž stmívá se, a z houstnoucích již mlh
a z červánků se snaží vypátrat,
as jaké zítra bude povětří.
Tak v dumy zabral se, co s věže zvon
se rozleh’ krajem. V sklon se chýlí den
a lehký mrazík běží po těle,
čas domů jít... V tom slyší rozhovor.
To známé hlasy jsou... Co chtějí zde
v té zátočině u přihrblých vrb,
kam zašel si, by s dumou svou byl sám?
Sluch rukou přicloní a patří v dál.
Kde vzali se tu Jonson s Draytonem,
ti staří hoši? Ano, jsou to oni,
zná dobře smích ten, zná i hlasů spád.
„Zde William! Kam jsi to zabloudil?
Již celý Stratford námi prohledán,
čas v krčmu jít, již čeká společnost,
tvůj pohár čeká u starého stolu
i s vrhcáby – dnes posedíme si!“
A vítá staré druhy přívětiv,
sta vzpomínek se v nitru probouzí,
sta případů a divných dobrodružství,
jež při číši se hlásí o slovo.
Jde s nimi rád. Od svaté Trojice
zvon ještě kvílí. V oknech gotických
plá živé, žhavé zlato západu
a po náhrobcích těká jeho dědů
a otců, sousedů, v jichž středu kdys
též bude spát – leč nesmrtelný sen.
Zvon dozněl. Zhasla světla. Mlhy tůň
i chodce zhltila. A byla noc.