Vy šťastní, které Musa vede
z bran městských v usmívavý luh,
kde stero obrazů vám přede
a stero tónů vodí v sluch,
kde nechá zvonit vaší písní
zpěv skřivanů a květin dech,
báj, kterou sobě dívka vysní,
jež trávu nese na zádech,
a barvy luk a lánů klidných
a dálných horských vrcholů
a modrých lesů, vesnic vlídných,
cest prašných, dlouhých topolů –
co obraz, to vám v tóny změní,
co tón, to zas je obrazem,
a váš duch v mírném rozechvění
je všeho toho odrazem –
ó, šťastní, šťastní milovníci
té, jež vám dává srdce své,
té krásky s opálenou lící,
té zdravé holky venkovské!...
Má Musa moderní má šaty
a střevíčků dvé z atlasu,
má ruce v rukavičky spjaty
a tmavou růži u pasu,
líc její není vzorem krásy,
však intresantně pobledlá,
má pěkné, rusé, lesklé vlasy,
jež moda k ceně přivedla,
má oči hluboké a chladné,
jichž pohled chvívá nitrem mým,
já patřívám v ně v noci, za dne,
však barvu udat neumím.
Má ráda město, šumot denní,
jak víří v hlučných ulicích,
rej lidstva, vozů rachocení,
i barvy domů mlčících,
má ráda noci, kdy se třese
tam vichrem každá lucerna,
má ráda, když se nad ním nese
spoušť mraků neb bouř příšerná,
má ráda divadla a bály,
zvuk hudby ji vždy proniká,
má ráda tanec, tančívá-li,
sotva se parket dotýká,
i do přírody vyjde ráda
a v ní má podzim nejradší,
když v starých parcích listí padá,
a zem se v mlhy obláčí.
Je ženou ve všem: V obličeji
i v záhadné své povaze,
mě otravuje láska její,
však bez ní teskním neblaze...
Ach, draze musím zaplatiti
té přízně její projevy,
slz, vzdechů, citů vlnobití,
pak řídké její úsměvy!
A zdrží se vždy u mne chvilku
a náhle začne plachou být,
a zimu v očích, chmuru v čílku
se chystá zase odejít;
než odejde však, zničí vždycky
té přízně svoji důkazy:
má pro ně smích jen ironický,
jenž vždy mou duši zamrazí,
a veršům, slokám, každé básni
vždy vezme cosi, až mi žel –
dřív motýli to byli krásní,
však ona setře jejich pel,
a tak je vrhne zase zpátky
a poznamená kousavě,
z jak bídné, efemerní látky
se rodí snění o slávě. –
A dobře vím, že ona jednou
tím smíchem svým se zasměje
nad mojí hlavou mrtvou, lednou,
nad hrobem každé naděje,
nad mojí prací, mojí snahou,
nad upřímnou mou láskou k ní,
– ten její smích už zemskou drahou
v můj sluch tak pronikavě zní –
vím vše a všecko jasně vidím,
však smířen jsem už s losem svým,
a nikdy nijak nezávidím
těm druhům svojim šťastnějším,
vždyť jest to žena: nemiluje
a nechá se jen milovat.
A láskou, která otravuje,
já musím ji mít k smrti rád...