JOSEF II.
1789
Ach, Franzi, Franzi, to jsem unaven –
zde u krku mi uvolni to – tak –
a nech mne chvíli – zuj mi střevíce
a podej trepky – půjdu hnedle spát,
hned svlékneš mne – jen co si oddychnu
po dnešním plesu. – Pěkný úděl toto,
být císařem! „Jen šetřit – šetřit se!“
mi říká doktor!, „pomůže jen klid!“
Klid císařův! No, Franzi, není-li
to k smíchu zrovna? Samé porady
a stížnosti a mrzutosti jen
od rána božího až po večer,
a večer plesy, cercle, hostiny
a divadla! Uf! Kliden zůstaň si,
kdo dovedeš to, když ti bouří žluč,
když siješ režrež, a sklízíš bodláčí,
když vše, co chtěl jsi, snil a budoval,
ti podlamují! Těžké starosti
mám s Belgií – snad už je ztracena –
a v Uhrách také – samý nepokoj.
A ke všemu teď ještě panstvo z Čech
vzdor začne zvedat – chtějí český sněm
17
a usnášet se – stará práva prý –
snad naposledy, zdali ráčí nám
povolit berně – oh, já do duše
jim vidím na dno, neodpustí mi
té roboty, a pfaffi také štvou.
A víš, co teď si zase vzpomněli,
by pozlobili svého císaře?
I v blízkosti mé neostýchají
se česky mluvit – sám jsem slyšel dnes
Kinského mluvit se Šternbergem
tak zcela nahlas – abych jen si všim’!
Ta zpupnost bezmezná, když vědí přec
a dobře, co je vůle má a sen!
Té řeči, Franzi, nejsem odpůrcem,
nechť dál jen si tak mluví sedláci,
když je jim milá, k jejich lopotě
snad hodí se jak sprostá halena;
já sám jsem s nimi zkoušel rozprávět,
jak učíval mne kdysi starý Pohl,
leč do škol nepustím ji, neztrpím
ji v úřadech ni vojsku; jediný
jen jazyk mít chci v celé říši své,
to posílí stát, žehnat – myslil jsem –
mi budou vnuci dnešních poddaných.
A teď ta schválnost! Snad že hlavy zmát’
jim blázen Hanke – také poslal mi
ten spis svůj – nebonebo, a to spíš – toť vzdor
je proti vládě mé a osobě,
však já jej zlomím! Nepotvrdím nic
18
z těch starých škvárů – korunovati
se nedám – nedám – královský jim hrad
v kasárny změním, v stáje, kantiny,
zkad hlučet bude vojáků mých zpěv
jim do uší – pak zkrotnou! Ha, ha, ha!
To mne to rozesmálo! Nálada
se navrací mi lepší. Tak teď spát!
Svlékni mne, starý...
19