LEOPOLD II.
1791
Náš bratr Josef, milá sestro má,
ten kdyby nebyl zrodil na trůně
se náhodou, snad byl by zahynul
co nebezpečný buřič v žaláři.
Měl dobré myšlenky, leč překotně
je v život vtěloval a zvláštní dar
měl: popuzovat proti sobě vše,
oč moh’ se opřít – stavy, šlechtice
i církev svatou, vše, krom sedláků.
Mně zdá se, jinak třeba vládnouti:
být s všemi dobře – příliš nehýbat
tím starým zdivem, jinak zhroutí se.
Jen opravu zde, kousek stavby tam
a připravovat půdu – každému
cos dát a slíbit – trochu povolit
a přitáhnouti trochu jinde zas.
A vidíš, sestro, všecko daří se.
Klid v Nizozemí mám i v Uhersku
i v českých zemích – oněm hodil kost
jsem a těm kůstku – jak byl z koho strach –
a církev ticha, jak jsem odstřihl
pár Josefových planých výhonků,
20
jež ceny nemají. Dal v Čechách jsem
se korunovat – zvláštních závazků
však nepřijal, nu, svolám český sněm,
leč neobnovím českou kancelář
a sněm si také přerůst nenechám,
však za to zase pánům povolím,
kde bolí je to nejvíc – v robotě.
Tak bude pokoj, a co hlavní je,
vše zůstane, jak bylo při starém,
a z hrobu, myslím, bude žehnat mi
sám Josef, jemuž všecko na konec
se drtilo již v rukou. Česká řeč
zas ozývat se více počala,
a sama šlechta v Čechách, zdá se mi,
s tím koketuje hnutím. Nehodlám
nic podnikat v tom – je to dětinství –
ta řeč je mrtvá – ne-li, plamínky
to poslední jsou, které vyšlehnou
vždy trochu výš, než oheň uhasne.
Leč badat o té řeči učeněučeně,
jak o památce staré, nemohu
a nechci bránit. Proto povolil
jsem na universí v Praze stolici
pro tento jazyk. Budou vděčni mi
a ještě víc je k sobě připoutám,
a bude přec to míň, než kdyby měl
na poslední vsi kantor učit mu.
V tom v Josefových jít chci šlépějích
a neuhnout se – – – – – – – – – – – – –
21