Byl pozdní večer – října den,
podzimní den – čas umírání,
když poutník mladý zasmušen
výš k Radobylu stoupal strání.
Jen dál, jen pryč od lidí všech!
i v smích by snad byl jeho vzdech;
líp v lese je a lépe v poli,
ten lidský škleb i soucit bolí,
a na vrchu tom – v lese tam
jen s mukou, bolem bude sám.
Tam dole město – lidí hluk
a zášť a zloba – honba divá,
a zde jen vichr žalně zpívá
zraněné duši ve souzvuk.
Hle, co již listí vichr svál,
kol nikde květ, strom skoro nahý.
Vše zmar – vše nic! Ó, že tak záhy
odletí jara ptáče v dál!
I jeho mladost – přešlý čas,
vše sežeh’, spálil krutý mráz,
jen bída, boj a zápas kol,
hluboký smutek – černý bol –
poušť širá – divé vlny vztek,
skaliny tvrdé – vichru moc,
močály zrádné – temná noc
a hvězd ni jeden paprsek!
Ta mladost jeho – jara báj,
a v poutech vraha jeho kraj
a nelítostně zašlapána
ta slza za vším – jeho Máj!
A jeho syn!! Snad ani rána
se nedočká tam v Praze. Hrana
zda nezní větrem až sem v háj?
Ludvíček jeho! Lásky květ!!
Jen jednou – mžik – své dítě shléd’.
Ó, je to jeho dítě vskutku,
v tom dětském oku – propast smutku,
a nyní zmírá – pustý svět!
Jak neklesnouti v žalu tom?
Pad’ v suchý mech a hořce plakal,
a nad ním smutně kýval strom.
A večer víc a víc se smrákal,
on nezřel však, jak rudý zákal
se šíří, jasní nebes dóm.
Teď vzchopil se – vstal vytržen.
Zda probděl noc? Zda zří to zoři?
Ne, nesvítá to v nachu den.
To požár! Sýpky v městě hoří!
A křídlem ptáka, letem šipky
již řítil se a s vrchu hnal.
Kam děl se jeho trud a žal?
Po obou cesty stranách sýpky
již v plném ohni – děsný svit,
leč jiné snad lze zachránit,
jak přeběhnout však ohně žár?
Stál lidí tlum tu bez vší rady,
když přiběhl on, básník mladý –
on že by bál se v živlů svár?
Již polit, proběh’ plamenem,
již nad hořící vhoup’ se vrata –
teď skočil – zmizel – v muka všem,
a na střechu teď sýpky chvátá,
již dosud nestih’ ohně plen,
a obkročmo sed’ na hřeben.
A na střechu jak vody proud
lil ve strašném tom živlu kvase,
neb nepřestal ni vichr dout,
tvář v nadzemském mu plála jase,
jak čet’ bys v ní přes dým a čmoud:
„Nad vlastní bol se třeba vznést,
vymáčknout slzu, zatít pěst,
v tvář hrůze patřit, oko v oku,
dál jít muk plamem, zlobou soků
vždy výš a výše k záři hvězd!“
Hle, zřel, již hasne oheň tam,
lup další se mu nepodařil,
leh’ zkrotlý pod ním divý plam.
Jak vítězně zrak jeho zářil!
A za pár dní zhas’, chor a sám.