TYLŮV SEN
1853
Zrak mdlobou zamk‘ se, hlava znavená
na ruce padla těžce – usnul Tyl
při noční práci, a ten jemu zdál
se živý sen: stál v úřadovně své,
v té neúhledné jizbě vojenské
v kasárnách pražských. Ale dnes ta síň
se všecka leskla, čistá, úpravná
a vyzdobená nějak slavnostně
zelení svěží. Také nebyl sám
tu jako jindy, kolem sebe zřel
kruh známých tváří, četných vojáků
a úředníků, a ti všichni kol
zrak upírali k němu s úsměvem.
A nyní z hloučku setník Zelinka
vpřed postoupiv, mu ruku stisk’ a děl:
„Mne upřímně to těší, pane Tyl,
že oni právě byli jmenován
přednostou po mně – ani kdyby již
hlas krve nemluvil tu – měl jsem rád
je pro tu skromnost jejich příkladnou
a pilnou práci. A též zásluhy
snad trošek mám, že takhle vysoko
až přivedli to. Neříkal jsem vždy:
Divadla nechají, to není nic
105
pro ouředníka, ještě o místo
by přijít mohli, a co budou pak?
Snad komediant, nejvýš direktor
hladové tlupy, jež jak cikáni
od města k městu vleče bídu svou.
A vidějí, jak dobře bylo to,
že poslechli mne – dnes jsou přednosta
té kanceláře zde – a upřímně
jim gratulujem všichni. O děti
teď svalí se jim starost, a i groš
jim zachovají – tak jsou hodně zdráv!“
A nyní všichni, co tu stáli kol,
se k němu hrnuli a hučelo
to v síni jako v úle... A vtom Tyl
se probudil. Zrak protřel, zmateně
se rozhléd’ kolem... V jizbě venkovské
tu dlí; jak večer teprv přitáhli,
vše rozházeno ještě. Na lůžku
spí chorá jeho žena, na slámě
si milá Anna s dětmi ulehla,
a on... ach, Bože, píše na bedně
kus na zítřek – ó, strašné bídy té,
z níž není spásy!... Svíčky oharek
již dohořívá, jistě dlouho spal.
Leč co se mu to zdálo? Ano, ví,
o úřadě to bylo, přednostou
ho jmenovali, veliký měl plat...
Rty stáhl v úsměv bolestný a vzdych’:
„Ne, zaplať Pánbůh, že to byl jen sen!“
106