JESEŇ.
Jde Jeseň krokem mdlým a s bledou lící,
tak průsvitnou, jak vzduch jen v horách bývá,
na vadnoucí květ smutně tak se dívá
i na to listí spadalé a tlící.
Že umře, neví; sní jen o svém žití,
o slunci, písních, květech na své skráni,
tak něžná, slabá, krásná v umírání,
a spředená jak z pavučinných nití.
Vše rozdává, tak vlídná, štědrá vždycky,
chce ke všem lepší v sledním býti čase;
za ptáků letem snivě zadívá se,
a myslíš: zmizí zjev ten etherický.
A zatím – krev to na stromech a keři –
jí hektický nach v bledé líci skočí,
a, třpytné hvězdy ve oblačné šeři,
jí suchým ohněm zalesknou se oči.
Zas veselá je, živá jako ptáče,
zpěv její, úsměv zlatí vše a jímá –
pak náhle roztřese ji zima...
A v noci dlouho přitlumeně pláče...
18