Z CEST.
Na horách přes mnohý údol a chlum
jsem toulal se jedenkrát,
tu dřevěný náhle zdobný dům
jsem spatřil na stráni stát.
Byl ze dřeva řezán jak ptačí klec,
měl mnohou stříšku i sloup,
pod tlumokem slábla již moje plec,
já v domu jsem verandu vstoup.
Tam byla vůně, svěžest a stín,
pak vína mi přinesli číš,
a děvče – svou práci si složilo v klín –
si ke mně přisedlo blíž.
Tak bílou, tak sněžnou měla líc
a temně modravý zor,
že musil jsem do něho dívat se víc,víc
než do modra skupených hor.
46
Na sloupech mnohý kalich se chvěl,
chtěl vůni jeho jsem ssát,
leč nevím, jak stalo se, květů běl
že s dívčím jsem čílkem si zmát.
A oba jsme tiše se zasmáli
tím smíchem ztracených let,
a na cestu novou do dáli
jsem tlumok svůj na bedra zved.
Já mohl jsem strhnout ji v objetí,
jak vášně hlas duší třás,
se polibky žhoucími spíjeti,
jak ke mně přilnula v ráz.
Leč nemoh jsem odnest si čistší sen,
než tenkrát odnes jsem v dál,
dnes je mi, jak na bílé květy jen
bych maně to vzpomínal.
Na bílé květy, jichž stvol se plet,
kol sloupů se pletl a vil,
a zdá se mi, byl to přec jen květ,
co tenkrát jsem políbil.
47