Z CEST.

Z CEST.
Na horách přes mnohý údol a chlum jsem toulal se jedenkrát, tu dřevěný náhle zdobný dům jsem spatřil na stráni stát. Byl ze dřeva řezán jak ptačí klec, měl mnohou stříšku i sloup, pod tlumokem slábla již moje plec, já v domu jsem verandu vstoup. Tam byla vůně, svěžest a stín, pak vína mi přinesli číš, a děvče – svou práci si složilo v klín – si ke mně přisedlo blíž. Tak bílou, tak sněžnou měla líc a temně modravý zor, že musil jsem do něho dívat se víc,víc než do modra skupených hor. 46 Na sloupech mnohý kalich se chvěl, chtěl vůni jeho jsem ssát, leč nevím, jak stalo se, květů běl že s dívčím jsem čílkem si zmát. A oba jsme tiše se zasmáli tím smíchem ztracených let, a na cestu novou do dáli jsem tlumok svůj na bedra zved. Já mohl jsem strhnout ji v objetí, jak vášně hlas duší třás, se polibky žhoucími spíjeti, jak ke mně přilnula v ráz. Leč nemoh jsem odnest si čistší sen, než tenkrát odnes jsem v dál, dnes je mi, jak na bílé květy jen bych maně to vzpomínal. Na bílé květy, jichž stvol se plet, kol sloupů se pletl a vil, a zdá se mi, byl to přec jen květ, co tenkrát jsem políbil. 47