ZA JITRA.

Antonín Klášterský

ZA JITRA.
Jak z rána v lese čet jsem z knihy sladkých vět, tu náhle s výše pavouček se spustil, na mne slét. A po mně lez a tkal, a já se vlídně ptal: Co, pavoučku, to pro mne tkáš, je štěstí toto, či žal? Ó, kliď se mi jen, kliď, ty z rána předeš, viď, jak říkají, jen starostí a trudů šedou nit! Ne, zůstaň, dále tkej, jak tvůj to obyčej! A starostí že neseš trud? Vždyť zvyk’ jsem snášet jej! 65 Je těsně se mnou spjat, je stínem mojich pat, a kdybych jednou byl ho prost, už scházel by mi snad. Chci nést jej sám a sám, tíž, bolest, křivdu, klam, jen jiným když tu radosti a štěstí trochu stkám. Jich úsměv na niti se mojí zachytí, a šedá vlákna na večer se zlatem zatřpytí. 66