DECH VĚČNOSTI.

Antonín Klášterský

DECH VĚČNOSTI.
Mžik každý jak vlnou, již Věčnosti dech nám přihání z dálky na života břeh; ten pohladí měkce, než splynul a znik’, ten pěnou nás zbrotí, jak had by to střík’. Ten otřese duší, v sny skolébá ten, ten urve nám všecko a odnáší plen, co jiný – teď v povzdech to zazní, teď v smích – ti nese, co chytil kde na cestách svých. Já trosečník nejsem, bych na břehu stál a na kořist čekal a pohlížel v dál, svou duši jsem prodal již démonu dum a ve snách jen hledím v rej vln těch a šum. Mě nebolí dávno, co v hlubinu smet, co ve klín mi sype – můj nezjasní hled; já poslouchám zticha jen šum jich a hlas, zda od břehů Věčnosti uslyším vzkaz. 38