POESII.

POESII.
Ty opouštíš mne? Jak jen věřit tomu! My tolik let šli spolu, ruku v ruce, po květných nivách, v stínech starých stromů, krb střehli, vichr kdy dul venku prudce, a z víru světa toužili zas domů. A byl vždy máj, nechť vichry lkaly, u mne, a v mrazech růže vil jsem kolem čela, v kraj snů mne nesly peruti tvé šumné, tys dýchla v ránu, a již nebolela, a králem s tebou byl jsem v chvíli dumné. Mým snem jsi byla, hvězdou mého nebe, rád dával jsem ti oběť krve svojí a snášel zlobu, pohrdu, jež zebe, když proti mně to zabouřilo v roji, bych naposledy ztratil – také tebe? 39 Zda zalek zloby had tě, jenž se plazil, či starost všední v hrdle zpěv ti dusí; či krutý život s oblaků tě srazil, blesk varyto tvé roztřísk náhle v kusy? Ó, neodcházej!... vrať se ve svůj asyl! Rci, vyplašena vřavou doby naší, že odlétáš jen, holubičko bílá, kams ku hvězdám, kde květy míru raší, kde v křídla tvá se nová vlije síla, a že se vrátíš, čistější a krašší! Číš nedopita – škoda kapky jedné! Můj krb tě volá – plam v něm dohasíná! Já snil, že budeš andělem, jenž zvedne mě jednou v svět, kde není bol ni vina... Ó, zůstaň... smutno bez tebe, tmy ledné! 40