V HLUBINÁCH LESA.

Antonín Klášterský

V HLUBINÁCH LESA.
Co na pokraji den a obetkává i kmenkmen, i listí žhavý slunce nach, ó, jaká šeř tu posupná a tmavá v těch mlčícího lesa hlubinách! Na shnilém listí jak když Noc tu sedí a v polosnách svou čeká hodinu, stín se stínem tu splývá v tmě a šedi, od větve k větvi pavuč táhne snů. Je v dáli tam, kde s luhem hvozd se snoubí, to jasného dne prouha bělavá, či volným krokem do zamlklé hloubi se žrece blíží bílá postava? Vše sní a mlčí jako v krajích Smrti, jak těžký příkrov na všecko by leh, cit úzkosti i hlas ti v hrdle škrtí a ve hruď zpátky tichý tlačí vzdech. 59 Květ nezáří tu, ptáče nezazpívá. Zde není místa pro rozmar a smích, zde, cítíš, smutek, tajemství se skrývá, bol němých rtů, sen duší zamčených. Jen pavouk tkáň svou nerušen tu souká a můra krouží tichým letem svým; slyš, nyní doupňák zasmušile houká, jak žalmy kdos by říkal nad mrtvým... 60