MEZI DRUHY.

Antonín Klášterský

MEZI DRUHY.
Zas usednu si v kruhu mezi vámi, mí druzi staří, na kus pohovoru; vše zladí mi, vše zcelí hlas váš známý, co puklo ve mně ve dnech všedních sporů. Ej, jak jsi – řeknu – vyrost, brachu milý, a ty, můj drahý, nějak se mi kloníš – jak? tuhá zima? větry prudké byly? Jdi bloudku, divné myšlénky to honíš... A počnem zticha, jak když chví se listí, si povídati v šeré vaší hluši, sny dávné, staré upomínky přísti, vy mně – já vám – mám plnou toho duši. Co za ten rok se s námi stalo všecko, co bolelo a přebolelo zase, si řeknem, jak když zpovídá se děcko, bez bázně, že kdo po úsměšku pase. Vy nejste podlí, vy mne nezradíte, mě nesrazíte – nejste bez svědomí, zde zapomenu lidské zloby líté, mí kamarádi zlatí, lesní stromy! 44