MOST DUŠÍ.

MOST DUŠÍ.
Ve svaté chvíli, zášť kdy v duši zmlká, hněv starý padá jako suché listí, kdy zahnal’s pomsty vyjícího vlka a duše v lázni lásky kdy se čistí: Tu s duše k duším bájný most se klene, jak nebem celým rozepjatá duha, a bytost tvá se lačně po něm žene, jen bratra touží potkati a druha. Tu sejít chceš se s milovanou ženou, jež zradila tě v dávném lásky čase, a s náručí svou teple rozevřenou vše odpustit a smířiti se zase. V tu chvíli ruku stiskl bys i soku, jenž v celý život stříkal ti své jedy, vše zapomenout hotov: dlouhých roků těch mráz a zlobu, bolest naposledy. 50 A sám bys vyběh, slzou zrak svůj zrosil, své ruce sepjal u té mostu brány, vše kol o sladké odpuštění prosil za všecky křivdy bezděčné a rány. Pod mostem propast, proud tam dravý zuří, vše vášně lidské v jediném tam varu: Vztek pozvedá tu šíji svoji tuří, a Zášti řve tam po zkáze a zmaru. Most duše zářně svítí nad hlubinou, v něm kamenem vše, co je v duši ryzí. Tvé ruce v náruč rozepjaté kynou... A nikdo nejde... A ta chvíle mizí... A zmizela... Most padá... V proudu divém sloup za sloupem se mihne, klesá na dno. A učinit most ze snů pevným zdivem tak bylo snadno, ach, tak bylo snadno! 51