MOST DUŠÍ.
Ve svaté chvíli, zášť kdy v duši zmlká,
hněv starý padá jako suché listí,
kdy zahnal’s pomsty vyjícího vlka
a duše v lázni lásky kdy se čistí:
Tu s duše k duším bájný most se klene,
jak nebem celým rozepjatá duha,
a bytost tvá se lačně po něm žene,
jen bratra touží potkati a druha.
Tu sejít chceš se s milovanou ženou,
jež zradila tě v dávném lásky čase,
a s náručí svou teple rozevřenou
vše odpustit a smířiti se zase.
V tu chvíli ruku stiskl bys i soku,
jenž v celý život stříkal ti své jedy,
vše zapomenout hotov: dlouhých roků
těch mráz a zlobu, bolest naposledy.
50
A sám bys vyběh, slzou zrak svůj zrosil,
své ruce sepjal u té mostu brány,
vše kol o sladké odpuštění prosil
za všecky křivdy bezděčné a rány.
Pod mostem propast, proud tam dravý zuří,
vše vášně lidské v jediném tam varu:
Vztek pozvedá tu šíji svoji tuří,
a Zášti řve tam po zkáze a zmaru.
Most duše zářně svítí nad hlubinou,
v něm kamenem vše, co je v duši ryzí.
Tvé ruce v náruč rozepjaté kynou...
A nikdo nejde... A ta chvíle mizí...
A zmizela... Most padá... V proudu divém
sloup za sloupem se mihne, klesá na dno.
A učinit most ze snů pevným zdivem
tak bylo snadno, ach, tak bylo snadno!
51