ÚSMĚV MRTVÝCH.

Antonín Klášterský

ÚSMĚV MRTVÝCH.
O tajů mříž si rozbijíme hlavu, a nepovolí. Zákmit jeden světlý hledáme v noci, v propast bychom létli za jiskrou pravdy, a dál tápem v tmavu. Co platno vše – dí vzdech náš – klíče není, jímž brána tajů všech se otevírá. Buš v ní, jak buš – vše marno. Noc je čírá, a hádanky té není rozluštění. A přec, kdož ví, zda nejsme jemu blíže, než tušíme, snad jenom nenapadne nám nikomu, co lehké tak a snadné, v čem není divu, temnoty a tíže. Hle, ty tu ležíš nepohnutý, spící, však jako odlesk nadhvězdného kraje po tvojich retech, po tvé bledé líci,líci cos jako úsměv prohlédnutí hraje. Tys toužíval též: „Kdes, ó, světlý moste, jenž sklenut v den jsi přes proud žití tmavý?“ A teď spíš klidně, a tvůj úsměv praví: „Ach, jak to bylo lehounké a prosté!“ 25